V červnovém videoposelství, doprovázejícím úmysly Apoštolátu modlitby, papež František vybízí k soucitu, který může změnit náš i cizí život, v naději, že prožijeme dotyk Ježíšova Srdce.
“Mnozí lidé trpí vážnými nesnázemi, které zakoušejí. Můžeme jim pomoci, když je doprovodíme po cestě, naplněné milosrdenstvím, které mění život lidí a přivádí je blíže k Ježíšovu Srdci, jež nás všechny přijímá s převratnou něhou. Modleme se, aby ti, kdo trpí, skrze pronikavý dotek Ježíšova Srdce nalezli životní východisko”.
Vyzývá Svatý otec spolu s červnovým evangelizačním úmyslem celosvětové sítě modliteb s papežem.
Úcta k Ježíšovu Srdci má dlouhé dějiny a sahá od “probodeného Kristova boku” v Janově evangeliu, který středověká mystika vykládá jako ránu vyjevující hloubku Boží lásky, přes zjevení sv. Markétě Alacoque v 17. stol. a následný kult Ježíšova Srdce v 19. století až po sv. Faustynu Kowalskou a Boží milosrdenství, které spočívá právě v Synově srdci. Papež Pius XII. věnoval Ježíšovu Srdci encykliku Haurietes aquas (1956).
Poselství sv. Markéty Marie Alacoque, jímž Zmrtvýchvstalý této řeholnici zjevil hloubku svého milosrdenství, se šířilo za pomoci jezuity, o. Claudea La Colombière. V závěrečném zjevení (1688) Pán prostřednictvím své Matky svěřil sestrám vizitantkám a kněžím z Tovaryšstva Ježíšova úlohu, aby všem lidem předávali prožitek a pochopení tajemství Nejsvětějšího Srdce. O dvě století později jezuité oficiálně potvrdili tuto “libou úlohu“ (munus suavissimum), prostřednictvím dekretu č. 46 při 23. generální kongregaci (1883), a pověřili jejím plněním Apoštolát modlity, dnes Světovou síť modliteb s papežem.
Ve středu 4. října 2023 byla zveřejněna nová Františkova apoštolská exhortace, která upřesňuje a doplňuje encykliku vydanou v roce 2015. „Nereagujeme dostatečně, jsme blízko bodu zlomu.“ Dokument kritizuje „popírače“: lidský původ globální změny klimatu je nepochybný, závazek pečovat o společný domov pramení z křesťanské víry.
Zdroj: Vatican News
“Název tohoto apoštolského listu je „Chvalte Boha“. Protože člověk, který tvrdí, že nahrazuje Boha, se stává nejhorším nebezpečím sám pro sebe“. Těmito slovy končí apoštolská exhortace papeže Františka, zveřejněná 4. října. Text navazuje na encykliku Laudato si‘ z roku 2015. V šesti kapitolách a 73 odstavcích, s výhledem na klimatickou konferenci COP28, která se uskuteční za dva měsíce v Dubaji, chce Petrův nástupce vyslovit výzvu ke spoluodpovědnosti tváří v tvář naléhavé situaci v oblasti změny klimatu, protože svět „se hroutí a možná se blíží bodu zlomu“. Je to jedna z „hlavních výzev, kterým čelí společnost a světové společenství“ a „důsledky změny klimatu pociťují ti nejzranitelnější“ (kapitola 3).
Příznaky změny klimatu jsou stále zřetelnější
V první kapitole papež uvádí, že bez ohledu na to, jak moc se to snažíme popírat, „příznaky klimatických změn jsou tu stále zřetelnější“. Zmiňuje „extrémní jevy, častá období abnormálních veder, sucha a další nářky země“. Uvádí, že „je ověřitelné, že některé klimatické změny způsobené člověkem výrazně zvyšují pravděpodobnost častějších a intenzivnějších extrémních jevů“. A těm, kteří to zlehčují, odpovídá: „to, co nyní pozorujeme, je neobvyklé zrychlení oteplování“. „Pravděpodobně za několik let bude muset mnoho obyvatel kvůli těmto událostem přestěhovat své domovy“ (6).
Chudí za to nemohou
Těm, kteří obviňují chudé z toho, že mají příliš mnoho dětí, a snad se snaží problém řešit „mrzačením žen v méně rozvinutých zemích“, František připomíná, „že malé procento nejbohatších obyvatel světa znečišťuje více, než 50 % populace, která je nejchudší“. Afrika, která „je domovem více než poloviny nejchudších obyvatel světa, je zodpovědná pouze za zlomek historických emisí“ (9). Papež dále oponuje těm, kteří tvrdí, že menší využívání fosilních paliv povede ke „snížení počtu pracovních míst“. Ve skutečnosti „miliony lidí přicházejí o práci“ kvůli klimatickým změnám. Zatímco přechod k obnovitelným zdrojům energie, „dobře řízený“, je schopen „vytvořit nespočet pracovních míst v různých odvětvích“. Proto je třeba, aby se o to politici a podnikatelé ihned začali starat“ (10).
Nepochybně lidský původ
„O lidském – ‚antropickém‘ – původu klimatických změn již nelze pochybovat,“ konstatuje František. „Koncentrace skleníkových plynů v atmosféře… se v posledních padesáti letech dramaticky zvýšila“ (11). Zároveň se teplota „zvýšila nebývalou rychlostí, která nemá za posledních dva tisíce let obdoby“ (12). To má za následek okyselování moří a tání ledu. Souběh těchto událostí s růstem emisí skleníkových plynů „nelze zamlčet. Naprostá většina klimatologů tuto souvislost potvrzuje a jen velmi malé procento z nich se snaží tyto důkazy popřít“. Bohužel, podotýká papež, klimatická krize není záležitostí „velkých ekonomických mocností, kterým jde o získání maximálního zisku s co nejnižšími náklady a v co nejkratší době“ (13).
Nejvyšší čas, abychom se vyhnuli ještě dramatičtějším škodám
„Jsem nucen,“ pokračuje František, “ předložit tato upřesnění, která se mohou zdát samozřejmá, kvůli některým pohrdavým a nerozumným názorům, s nimiž se setkávám i v katolické církvi. Nemůžeme však již pochybovat o tom, že příčinou neobvyklé rychlosti těchto nebezpečných změn je nepopiratelná skutečnost: enormní proces související s bezuzdnými zásahy člověka do přírody“ (14). Některé projevy této klimatické krize jsou bohužel již nevratné nejméně stovky let. Je naléhavě zapotřebí „širší vize….. Nežádá se od nás nic víc než určitá odpovědnost za dědictví, které po sobě zanecháme po našem putování tímto světem“ (18).
Technokratické paradigma: představa člověka bez hranic
Ve druhé kapitole František hovoří o technokratickém paradigmatu, které „spočívá v představě, jako by realita, dobro a pravda samovolně vyrůstaly ze samotné síly techniky a ekonomiky“ (20), založené na myšlence člověka bez hranic. „Nikdy nemělo lidstvo nad sebou tolik moci a nic nezaručuje, že ji bude dobře využívat, zvláště když uvážíme, jakým způsobem ji využívá….. Je strašlivě riskantní, aby se soustředila jen v malé části lidstva“ (23). Papež opakuje, že „svět kolem nás není předmětem vykořisťování, bezuzdného využívání, neomezených ambicí“ (25). Připomíná také, že jsme součástí přírody, a „to vylučuje představu, že člověk je vnějším činitelem, který je schopen pouze poškozovat životní prostředí“ (26).
Etická dekadence moci: marketing a falešné informace
Dosáhli jsme „impozantního a úžasného technologického pokroku a neuvědomujeme si, že jsme se zároveň stali vysoce nebezpečnými, schopnými ohrozit životy mnoha bytostí i naše vlastní přežití“ (28). „Etický úpadek skutečné moci je maskován marketingem a falešnými informacemi, užitečnými mechanismy v rukou těch, kdo mají větší zdroje, aby jejich prostřednictvím ovlivňovali veřejné mínění“. „Chudí, kteří jsou v extázi kvůli slibům tolika falešných proroků, sami někdy propadají klamu světa, který není stavěn pro ně“ (31). Panuje „nadvláda těch, kteří se narodili s lepšími podmínkami pro rozvoj“ (32).
Slabá mezinárodní politika
V další kapitole exhortace se papež věnuje tématu slabosti mezinárodní politiky a trvá na nutnosti upřednostňovat „mnohostranné dohody mezi státy“ (34). Vyzývá k „účinnějším světovým organizacím, vybaveným autoritou k zajištění společného světového dobra“. Takové organizace „musí být vybaveny skutečnou autoritou, aby ‚zajistily‘ uskutečnění určitých nezcizitelných cílů“ (35). František lituje, že „globální krize jsou promarňovány“, jak se to stalo v případě finanční krize v letech 2007-2009 a pandemie, která přinesla „větší individualismus, menší integraci, větší svobodu pro skutečně mocné, kteří vždy najdou způsob, jak vyváznout bez úhony“ (36). Dnešní výzvou je znovu vytvořit nový multilateralismus „ve světle nové globální situace“ (37) s uznáním, že mnoho seskupení a organizací občanské společnosti pomáhá kompenzovat slabiny mezinárodního společenství.
Instituce, které chrání ty nejsilnější, jsou zbytečné
František navrhuje „multilateralismus ‚zdola‘, nikoliv pouze rozhodování mocenských elit“ (38). Připomíná, že je zapotřebí „jiný rámec pro účinnou spolupráci“, který by „reagoval globálními mechanismy“ s „univerzálními a účinnými pravidly“ (42). Proto potřebujeme „jakousi větší ‚demokratizaci‘ v globální sféře….. Nebude již užitečné podporovat instituce, které chrání práva nejsilnějších, aniž by se staraly o práva všech“. (43)
Co se očekává od klimatické konference v Dubaji
V následující kapitole věnované COP28 František píše: „Nemůžeme přestat snít o tom, že COP28 povede k rozhodujícímu urychlení energetické transformace s účinnými závazky, které bude možné trvale monitorovat. Tato konference může být bodem obratu“ (54). Bohužel „nezbytný přechod k čistým energiím…, nepostupuje dostatečně rychle“ (55).
Přestaňme se vysmívat otázce životního prostředí
František vyzývá k ukončení „nezodpovědného zesměšňování“ ze strany těch, kteří se environmentální problematice vysmívají kvůli ekonomickým zájmům: jde naopak o „lidský a sociální problém v širokém smyslu a na různých úrovních. To vyžaduje zapojení všech“. Pokud jde o protesty radikalizovaných skupin, papež konstatuje, že „zaplňují prázdné místo ve společnosti“, protože je na „každé rodině, aby myslela na to, že jde o budoucnost jejích dětí“ (58), a vyvíjela zdravý tlak. Papež doufá, že z COP28 vzejdou „závazné formy energetické transformace“, které budou účinné a „snadno kontrolovatelné“ (59). „Doufejme, že ti, kdo budou mluvit, budou stratégové schopní myslet na společné dobro a budoucnost svých dětí, a ne na partikulární zájmy nějaké země nebo firmy. Kéž by tak ukázali ušlechtilost politiky, a ne její hanebnost“ (60).
Závazek, který vychází z křesťanské víry
Nakonec papež připomíná, že motivace k tomuto závazku pramení z křesťanské víry, a povzbuzuje „bratry a sestry jiných náboženství, aby činili totéž“ (61). „Židovsko-křesťanský světový názor zastává zvláštní a ústřední hodnotu lidské bytosti uprostřed úžasného souladu všech bytostí… tvoříme jakousi univerzální rodinu, vznešené společenství, které nás podněcuje k posvátné, láskyplné a pokorné úctě“ (67). „Není to výsledek naší vlastní vůle… protože Bůh nás tak těsně spojil se světem kolem nás“ (68). Důležité je, píše František, mít na paměti, že „bez kulturních změn nejsou možné trvalé změny… a kulturní změny nejsou možné bez změn v lidech“ (70). „Úsilí rodin méně znečišťovat životní prostředí, snižovat množství odpadu, rozumně spotřebovávat vytváří novou kulturu“ (71). Papež v závěru připomíná, že „emise na obyvatele Spojených států jsou asi dvakrát vyšší než emise na obyvatele Číny a asi sedmkrát vyšší než průměr nejchudších zemí“. A konstatuje, že „rozsáhlá změna nezodpovědného životního stylu spojeného se západním modelem by měla významný dlouhodobý dopad. S nezbytnými politickými rozhodnutími bychom tak byli na cestě k oboustrannému uzdravení“ (72).
„Píši druhou část Laudato si‘, abych ji aktualizoval vzhledem k současným problémům“.
Takto se papež vyjádřil v pondělí 21. srpna dopoledne, když promluvil k delegaci právníků z členských států Rady Evropy, kteří jsou signatáři Vídeňské výzvy, neboť extrémní události nadále postihují obyvatelstvo na všech kontinentech světa. Ředitel Tiskové kanceláře Svatého stolce Matteo Bruni zdůraznil, že se jedná o dokument, jehož cílem je reagovat zejména na současnou klimatickou krizi.
František během pondělní audience vyjadřoval uznání za závazek rozvíjet regulační rámec ve prospěch ochrany životního prostředí:
„Nikdy nesmíme zapomínat, že mladé generace mají právo dostat od nás krásný a obyvatelný svět a že to do nás vkládá vážné povinnosti vůči stvoření, které jsme dostali z velkorysých rukou Božích“.
Laudato si‘ je Františkova druhá encyklika: vyšla 18. června 2015 a nese datum 24. května téhož roku, slavnosti Seslání Ducha svatého. Dokument, věnovaný „péči o společný domov“, přebírá svůj název z incipitu kantika svatého Františka o stvoření a začíná „Laudato si‘, mi‘ Signore“. V tomto krásném kantiku nám připomněl, že náš společný domov je také jako sestra, s níž sdílíme existenci, a jako krásná matka, která nás přijímá do své náruče: „Pochválen buď, můj Pane, za naši drahou matku Zemi, která nás živí a řídí a plodí rozmanité plody s pestrými květy a trávou“.
Význam této encykliky chtěl krátce po jejím vydání objasnit sám papež při audienci 21. července 2015 účastníkům semináře s názvem „Moderní otroctví a změna klimatu: závazek měst“:
Tato kultura péče o životní prostředí není jen – myslím to v pravém slova smyslu – „zelený“ postoj, je to mnohem víc. Péče o životní prostředí znamená mít ekologický postoj k člověku. To znamená, že nemůžeme říkat, že člověk je tady a stvoření, životní prostředí jsou jinde. Ekologie je celistvá, je lidská. A to je to, co jsem chtěl vyjádřit v encyklice Laudato si‘: že nelze oddělit člověka od ostatního; existuje vzájemný vztah, a to jak životního prostředí na člověka, tak člověka v tom, jak se chová k životnímu prostředí; a také zpětný účinek vůči člověku, když se špatně zachází s životním prostředím. Proto jsem na otázku odpověděl: „Ne, není to ‚zelená‘ encyklika, je to encyklika sociální“. Protože ve společnosti, ve společenském životě lidstva, nemůžeme přehlížet péči o životní prostředí. Kromě toho je péče o životní prostředí společenským postojem, který nás v tom či onom smyslu socializuje – každý mu může přikládat hodnotu, jakou chce -, na druhé straně nás nutí přijímat Stvoření, to, co nám bylo dáno jako dar, tedy životní prostředí.
V encyklice zmiňuje, že si vybral Františkovo jméno jako vodítko a inspiraci pro svůj pontifikát:
Věřím, že František je příkladem par excellence péče o to, co je slabé, a integrální ekologie, žité s radostí a autenticitou. Je patronem všech, kdo studují a pracují v oblasti ekologie, a milují ho i mnozí, kdo nejsou křesťané. Projevoval zvláštní péči o Boží stvoření a o ty nejchudší a nejopuštěnější. Miloval a byl milován pro svou radost, velkorysou obětavost a univerzální srdce. Byl mystikem a poutníkem, který žil jednoduše a v nádherné harmonii s Bohem, s druhými, s přírodou i sám se sebou. Vidíme na něm, do jaké míry jsou starost o přírodu, spravedlnost pro chudé, angažovanost ve společnosti a vnitřní mír neoddělitelné.
A apeluje na naléhavou výzvu chránit náš společný domov, abychom vybudovali lepší budoucnost pro celé lidstvo, nikoho nevyjímaje:
Naléhavě vyzývám k obnovení dialogu o tom, jak budujeme budoucnost naší planety. Potřebujeme se konfrontovat a sjednotit, protože ekologická výzva, kterou prožíváme, a její lidské kořeny se týkají a dotýkají nás všech. Celosvětové ekologické hnutí již urazilo dlouhou a bohatou cestu a dalo vzniknout četným občanským sdružením, která podpořila uvědomění. Bohužel mnohé snahy o hledání konkrétních řešení ekologické krize často ztroskotávají nejen na odmítavém postoji mocných, ale i na nezájmu ostatních. Postoje, které brání cestám k řešení, a to i mezi věřícími, sahají od popírání problému až po lhostejnost, pohodlnou rezignaci nebo slepou důvěru v technická řešení. Potřebujeme novou všeobecnou solidaritu. Jak řekli jihoafričtí biskupové, „k nápravě škod, které lidé napáchali na Božím stvoření, je zapotřebí talentů a zapojení všech“. Všichni můžeme spolupracovat jako Boží nástroje péče o stvoření, každý se svou vlastní kulturou a zkušenostmi, svými iniciativami a schopnostmi.
