Milí farníci, březnový nástup celostátní karantény byl pro naše společenství velice složitou zkouškou. Množství informací, restriktivních opatření vlády a rychlost změn, které jsme museli denně zpracovat, se nedá srovnat s ničím, co bychom znali odjinud. Omlouvám se, pokud jsem přitom někomu z vás nechtěně ublížil nebo nebyl k zastižení, když jste mě potřebovali. Snažil jsem se, seč mi síly stačily, abych vás uprostřed probíhající bouře aktivně doprovázel a vedl ke Kristu, který je naším bezpečným Přístavem a věrným Spasitelem.

Dovolte, abych dnes vyslovil zvláštní poděkování sestrám a bratřím, kteří během nouzového stavu opakovaně přicházejí do Ježíšovy blízkosti vést duchovní boj při adoraci proti koronaviru, zajišťují denní otvírání a zavírání chrámu, provádějí jeho úklid a dezinfekci, nabídli mi svoji připravenost k eventuální výpomoci při podávání svatého přijímání, při vší práci se doma obětavě věnují dětem a telefonují seniorům, více než dosud se modlí, postí a konají pokání. Z celého srdce děkuji také vám, drazí přátelé, kteří mi pomáháte předávat informace o dění ve farnosti věřícím bez připojení k internetu, podíleli jste se na tvorbě společného programu pro slavení Velikonoc nebo jste si ho vzali za svůj, pracujete na lepším využití farních zahrad a v neposlední řadě šijete roušky k rozdávání potřebným. Děkuji všem, kdo jste si po celou dobu omezeného přístupu na bohoslužby udrželi živý kontakt s děním v církvi a také projevujete zájem o účast na mši za zavřenými dveřmi. Jste skvělí a naše farní rodina ve vás bude mít i do budoucna velkou oporu.

Náhlý výpadek velké části tradičních způsobů naší komunikace a společné modlitby, požadavek na iniciativnější prožívání víry v rodinách a omezený přístup ke svátostem – zejména ke svátosti smíření – způsobily většině z nás svého druhu duchovní šok, ze kterého se budeme ještě chvíli vzpamatovávat. Zároveň jsme ale – jak doufám – také nově objevili některé starobylé poklady naší víry (např. smíření s Bohem mimo zpověď skrze dokonalou lítost a časté duchovní svaté přijímání), podobně jako nutnost docenit v duchovním životě prostředky moderní komunikace a zdravou tvořivost. Celá společnost se v těchto mimořádných týdnech učí větší flexibilitě, tj. schopnosti tvořivě se přizpůsobovat novým životním podmínkám. Troufnu si tvrdit, že náš církevní svět, který je znám nejen svojí úctyhodnou tradicí, ale i velkou setrvačností, nepružností a neochotou ke změnám, potřeboval prožít tuto koronavirovou lekci víc než kdokoli jiný. Katechismus učí, že Bůh nikdy nedopouští žádné zlo, z něhož by nedokázal vy-těžit ještě větší dobro (čl. 324). Mysleme na tuto pravdu tváří v tvář těžkostem – zvláště ekonomickým, školním, profesním a zdravotním – které máme teprve před sebou.

Na závěr bych rád v této velikonoční době připomněl cennou zkušenost první křesťanské generace, kterou k její odvážné misii v pohanském prostředí podnítila studená sprcha náboženského a politického pronásledování v Jeruzalémě (Sk 8). Modlím se, abychom také my na své cestě zpět k normálnímu životu po pandemii nepromarnili příležitost a s nadšením vykročili po nových cestách naší misie pro 21. století.

S přáním pokoje
otec Tomáš

Katechismus učí, že „lítost nad hříchem, která vyvěrá z lásky k Bohu, milovanému nade vše, nazývá se dokonalá lítost nebo lítost z lásky. Taková lítost odpouští všední viny; dosáhne také odpuštění těžkých hříchů, zahrnuje-li pevné předsevzetí jít ke svátostné zpovědi, jakmile to bude možné“ (čl. 1452).

Úkon kajícnosti, který by měl předcházet svátostnému i duchovnímu svatému přijímání, můžete vykonat těmito nebo podobnými slovy:

Můj Bože, z celého srdce lituji, že jsem jednal/a špatně a že jsem neudělal/a, co jsem měl/a. Je mi líto, že jsem hříchem urazil/a tebe, který jsi nejvýš dobrý a nade všechno láskyhodný. Pevně si umiňuji, že budu s pomocí tvé milosti konat pokání, že už nebudu hřešit a že se budu vyhýbat příležitosti ke hříchu. Smiluj se nade mnou, Bože, pro umučení a kříž našeho Spasitele, Ježíše Krista. Amen.

Zdroj: Obřady pokání

Dobrý Ježíši, dnes u nás prožíváme něco velmi vzácného. Věřící ženy, muži a děti přicházejí jeden po druhém se zahalenou tváří mlčky do kostela, aby se ti ve třech obcích současně – večer i v noci – klaněli v tajemství tvé eucharistické Přítomnosti.

Všichni máme za sebou velmi náročný týden plný zpráv o nebezpečném viru, který v krátké době zamořil půlku světa, pronikl i za hranice naší země a vynutil si v ní vyhlášení nouzového stavu. Spustili jsme poplach a na příkaz vlády radikálně omezili přímé kontakty s druhými lidmi. Od jihu k nám totiž přichází stín nemoci vedoucí v některých případech až k smrti. Školní děti se musí učit doma a nikdo z rodičů netuší, jak dlouho to potrvá. Většina obchodů je zavřená a nikdo z nás nesmí vycházet na ulici bez vážného důvodu a roušky na obličeji. Ještě že se mezi námi našli lidé, kteří je dokázali rychle ušít a nabídnout ostatním!

Kvůli ochraně zdraví se nesmíme sejít na veřejnosti ani v soukromí, abychom slavili tvá svatá tajemství – zdroj naší radosti a životní síly. Bohoslužba mimo vlastní rodinu se stala ze dne na den běžnému člověku nedostupnou. Svaté přijímání je omezeno na neděli. Nastalo veliké ticho. Jeden zbožný bratr z Rokytnice se s pláčem ptal: „Otče, jak dlouho to potrvá?“ Odpověděl jsem: „Jak bude Pán Bůh chtít.“ Jiní se ptají: „Otče, jak budeme slavit Velikonoce?“ Odpovídám: „Nemám zdání, ale něco mi říká, že už jsme je slavit začali.“

Dnešní večer modlitby nás, Pane, ujišťuje o tom, že nás vedeš a chceš, abychom ti plně důvěřovali. Odpusť nám naše brblání a přílišné obavy. Nauč nás vážit si kříže, který nám z lásky sesílá tvá prozřetelnost. V záři velikonoční svíce promlouváš k sluchu našeho srdce. Jakoby z hořícího keře rozléváš odvahu a pokoj, který svět bez víry nikdy nepozná. Děkujeme ti, Ježíši, že s námi zůstáváš teď a tady. Vracíme se do domácí karantény s radostí emauzských učedníků: „Ježíš žije … Jde před námi! Což nám nehořelo srdce, když k nám … mluvil a odhaloval smysl Písma?“

Tobě buď, Pane, sláva, čest a dobrořečení! Tvůj je náš život i životy našich blízkých. Ty se o nás postaráš. Amen.