Před zahájením první nedělní mše svaté po svém návratu z léčení přečetl otec Tomáš věřícím zprávu odeslanou jeho předchůdci, otci Pavlovi. Píše se v ní mimo jiné toto:

„Ahoj Pavle, … když jste se u nás sešli v lednu, ani ve snu mě nenapadlo, co mě hned na druhý den potká. Teď chválím Pána za jeho milosrdenství, neboť mi na prosby mnohých svých přátel nejen ponechal život a nezbytné zdraví pro službu v církvi, ale také se pustil do radikální léčby mého srdce. Vidím v tom mimo jiné nečekané vyslyšení vlastních modliteb za kněze a bojím se o jediné, abych se brzy nevrátil do starých kolejí.

S trochou nadsázky by se dalo říct, že modlit se za posvěcení kněží je nebezpečné. Pán by nás totiž mohl vzít za slovo. 🙂

Zítra se po pěti týdnech vracím k rokytnickému oltáři a postupně navazuji jednu přetrženou nitku své práce za druhou. Děkuji Pánu za své rodiče, kteří o mě vzorně pečovali po propuštění z nemocnice. Děkuji také za své bratry dominikány, kteří mi spontánně nabízeli tutéž službu. Děkuji za pozdravy a návštěvy mnohých přátel včetně bratří kněží. Děkuji v neposlední řadě všem Služebníkům za vaše vytrvalé modlitby. Prosím tě, buď tak laskav a vyřiď toto poděkování ostatním, až budeš mít příležitost. Zároveň doufám, že se ti na novém působišti daří zapouštět kořeny a máš se dobře. Až budeš chtít, stav se někdy u mě na kus řeči. Velmi rád tě uvidím.“