Milí chlapci a děvčata,

nejsem si jist, že se teď všichni těšíte do školy, ale doufám, že vám – podobně jako nám dospělým – dlouhé období jarní karantény pomohlo vážit si věcí zdánlivě samozřejmých. Normální školní vyučování bez nutnosti online dálkového spojení s učiteli, přestávky a družina s kamarády i vaše další zájmová činnost k takovým věcem určitě patří. Na důkaz toho, že já i paní katechetka Markéta se už nemůžeme dočkat, až vás zase potkáme při pravidelných hodinách náboženství, vám oznamuji, že letos zahájíme náš vzdělávací program už v týdnu od 7. září. Máte radost? Pokud ano, nečekejte, prosím, s odevzdáním vyplněné přihlášky až na první setkání, ale doneste ji do školy, do kostela nebo na faru co nejdříve. Děkujeme. Pokud byste se vy nebo vaši rodiče potřebovali na něco zeptat, neváhejte se na mě obrátit.

Letošní ročník náboženství přinese oproti minulosti několik novinek. Nejmladší děti (1. a 2. třída) si budou ve škole s panem farářem víc hrát, vyprávět a zpívat. Žáci druhého stupně – kteří mají sraz na útulné faře v Rokytnici – se rozdělí do skupin podle věku. Osmáky a deváťáky čeká ve čtvrtek dvakrát do měsíce diskuzní odpoledne díky Alfě pro mládež, která loni s úspěchem zkušebně frčela v Citově. Šesťáci a sedmáci budou s paní katechetkou netradičním způsobem rozebírat vybrané příběhy Starého zákona a jejich vztah k našemu životu. Třeťáky, čtvrťáky a páťáky jistě zaujme zbrusu nová učebnice, do které si budou po celý rok psát a plnit různé úkoly. Všichni se také budeme moci zapojit do celostátní soutěže Bible a my. Přespolním žákům, kteří do náboženství dojíždějí na faru, bude k dispozici farní taxi na cestu domů.

Závěrem mám pro vás ještě jedno důležité upozornění. Pán Ježíš bude rád chodit do školy s vámi, když i vy přijdete aspoň někdy do jeho domu (kostel). Na první pátek v měsíci září (4. 9.) si školáci a studenti všech stupňů budou při mši svaté v Rokytnici vyprošovat do celého roku potřebné Boží požehnání. Uděláte velmi dobře, pokud přijdete a třeba i vezmete někoho ze třídy s sebou. Latinský název této bohoslužby – Veni Sancte – je odvozen od starobylé modlitby, která začíná slovy: Přijď, ó Duchu přesvatý, rač paprsek bohatý, světla svého v nás vylít… Člověk bez tvé pomoci slábne a je bez moci, vše mu může uškodit. Tak ať se vám daří!

Žehná vám otec Tomáš 

 KE STAŽENÍ: Kaštánek 4/2020 

Milí čtenáři, každá správná farnost má tvořit duchovní rodinu zhusta propojenou sítí reálných vztahů založených na společné víře, sdíleném domově a upřímném zájmu o život bratří a sester. Po obnovení normálního slavení bohoslužeb (31. 5.) si opakovaně kladu otázku, kdo z našeho společenství není při nedělní mši svaté k vidění, abych se ho zeptal, jak se mu daří a případně mu pomohl překonat překážky v účasti na liturgii a svátostech. Budu velmi rád, když mi v této snaze podle svých možností pomůžete. Vycházím z předpokladu, že naším farníkem je každý pokřtěný katolík (příp. katechumen) žijící na území přifařených obcí nebo alespoň dojíždějící do některého z našich kostelů, který se doma modlí Otčenáš a tím se aktivně hlásí ke Kristově církvi.

Většina farníků patří do tzv. kategorie viditelných, s nimiž se běžně potkáváme v kostele. Do druhé – zvláště delikátní – kategorie tzv. neviditelných farníků řadím věřící, kteří (1) ve svém zaměstnání často pracují o víkendech, (2) pečují o velmi malé děti nebo seniory, od kterých se nelze hnout, (3) hodně cestují, nebo se dokonce dočasně přestěhovali kvůli studiu, účasti na vojenské misi, dojíždění za prací apod. Další skupinu „neviditelných“ farníků tvoří (4) věřící vysokého věku, pro které je osobní účast na bohoslužbě už příliš namáhavá nebo dokonce nereálná, např. z hlediska nedostupných záchodů. Podobně jsou na tom všichni (5) ostatní nemocní, příp. věřící izolovaní v karanténě, pracovní neschopnosti nebo dlouhodobé rekonvalescenci. Některým farníkům brání v častější účasti na životě církve (6) chybějící podpora a pochopení rodiny nebo (7) potřebují odvoz a nevědí, komu by si o něj řekli. Jinou skupinu, která mě v této souvislosti napadá, tvoří (8) lidé, kteří z různých důvodů nenašli cestu do kostela ve své vlastní obci, ačkoliv jinde na mši svaté rádi zůstanou. V neposlední řadě máme mezi sebou „neviditelné“ věřící, kteří jsou sice fyzicky v plné síle, ale postihla je taková (9) duchovní malátnost, že momentálně nedokážou v neděli vstát nebo se kvůli bohoslužbě zříkat světských radovánek, sportovních zápasů, soutěží, výletů apod. A konečně jsou tady také (10) děti a mládež z nepraktikujících rodin – tito pokřtění chlapci a děvčata sice ve škole chodí (nebo dříve chodili) do náboženství, ale liturgické slavení a společná modlitba církve v kostele má pro ně příchuť čehosi legendárního.

Milí farníci, pokud zjistíte, že jste se vy sami – nebo někdo z vašich blízkých – dostali do některé z popisovaných kategorií „neviditelnosti“, buďte si jisti, že na vás naše církevní společenství u oltáře nezapomíná. Budu velmi rád, pokud nám o sobě dáte vědět, abychom úplně neztratili kontakt. Příkladem dobré praxe může být v tomto ohledu náš bývalý ministrant Dominik, který se během Erasmu v Holandsku dělil emailem s farností o své postřehy a zážitky ze studií. Nebo paní Marie z Rokytnice, která je sice už několik měsíců hospitalizovaná v Hradci Králové, ale průběžně udržuje ve farnosti telefonický kontakt s několika přáteli a prosí je o modlitbu.

Vraťme se ale ještě chvíli na začátek tohoto zamyšlení. O všech našich farnících – viditelných i neviditelných – platí, že byli pokřtění v katolické církvi a modlí se Otčenáš. Svatý biskup a mučedník Cyprián († 258) si všímá sjednocující role modlitby Páně těmito slovy: „Učitel pokoje a Pán jednoty (Ježíš) především nechtěl, abychom se modlili každý sám a soukromě, jako bychom prosili jen za sebe. Neříkáme: Otče můj, jenž jsi na nebesích, ani Chléb můj dej mi dnes. A nikdo nežádá za odpuštění jen pro sebe, ani neprosí, aby jen on nebyl uváděn do pokušení a byl zbaven od zlého. Naše modlitba je veřejná a společná, a když se modlíme, nemodlíme se za jednotlivce, ale za všechen Boží lid, protože všichni tvoříme jednotu.“ 

Žehná vám otec Tomáš

KE STAŽENÍ:
Kaštánek 3/2020

Milí farníci,

nikdo z vás jistě nepochybuje o tom, že naše víra má být v dobrém díle aktivní a láska vynalézavá (srov. Gal 5,6). Obojí vede např. lidi z Hnutí pro život, kteří – ačkoliv mají sami dost starostí – organizují bez nároku na odměnu pomoc nechtěně těhotným matkám, naléhají na politiky a pracovníky médií, organizují modlitby, rozesílají tiskoviny a pořádají manifestační pochody ve prospěch kultury života. V sobotu 18. dubna 2020 se díky jejich angažovanosti uskuteční v naší zemi další ročník Národního pochodu pro život a rodinu v Praze, na který vás tímto srdečně zvu. Pojeďme do katedrály sv. Víta děkovat Bohu za dar každého dítěte přicházejícího na svět v českém národě! Oslavme veřejně plodnost manželské lásky, široce otevřené pro nádherné květy synů a dcer!  

Síla víry a vynalézavost lásky může vést věřící muže a ženy také k tomu, aby si víc vážili daru kmotrovství. Tady si dovolím malé upřesnění, aby bylo jasné, o čem mluvím. Žádat po někom kmotrovství při křtu nebo biřmování znamená mu vlastně říci: „Tvůj život s Bohem je pro mě inspirujícím příkladem a povzbuzením. Prosím tě, dovol mi uzavřít s tebou duchovní přátelství.“ Přijmout prosbu tohoto druhu znamená stát se vůči svému kmotřenci spřízněnou duší, mít upřímný zájem o jeho radosti i starosti, předkládat je v modlitbě Pánu a pomáhat mu při hledání jeho osobního povolání ve společenství církve. Milí bratři a sestry, pokud vás někdo o tento typ kmotrovství požádá, považujte to za velké vyznamenání a úkol zároveň. Kdo jste se už kmotrem/kmotrou někomu stali, popřemýšlejte během postní doby o tom, zda tento úkol žijete dobře, případně co by se na tom dalo zlepšit a kolik takových přátelství byste si ještě přáli mít. V poslední době se totiž díky zesvětštění společnosti a úbytku praktikujících věřících stalo běžnou věcí, že lidé toužící po křtu mezi svými známými vhodného kmotra hledají dlouho, ba někdy ho ani najít nemohou. Tím se mezi námi objevuje potřeba volající po vzniku nové služby, kterou bychom mohli pracovně nazvat „farní kmotři“. Farním kmotrem se teoreticky může stát každý věřící připravený přijímat žádosti o duchovní přátelství od „cizích“ kmotřenců na základě doporučení pana faráře. Byl bych velmi rád, kdybychom u nás během tohoto roku získali se službou farních kmotrů nějaké zkušenosti. Nedivte se, že o tom budu v kostele mluvit. Stejný princip duchovního doprovázení se dá uplatnit také vůči snoubencům před svatbou, nebo rodinám přistěhovaným do dědiny, které se mohou cítit ztracení v moři neznámých lidí. U všech kmotrů obecně je kvalifikační podmínkou ze strany církve platnost jejich manželství před Bohem a dosažení křesťanské dospělosti skrze svátost biřmování. Pro farní kmotry bude navíc potřeba, aby se pravidelně zapojovali do života našeho farního společenství a těšili se mezi ostatními věřícími dobré pověsti. Farní kmotrovství – na rozdíl od toho oficiálního v matrice – nemusí být nutně celoživotní záležitostí. Velice děkuji všem, kdo se pod vedením Ducha Svatého rozhodnete sloužit církvi tímto způsobem a do nově založené databáze farních kmotrů se u mě přihlásíte.               

otec Tomáš

KE STAŽENÍ: Kaštánek 1/2020