Drazí přátelé, když jsem před 30 lety přijímal úřad olomouckého arcibiskupa, řekl jsem tehdy v nástupní homilii: Slavíme mši svatou za církev, za místní církev této diecéze, která dostala nového biskupa. My nejen prosíme za církev, my ji prožíváme. Shromážděni v této starobylé katedrále zakoušíme radost společenství bratří a sester spojených v Ježíšově jménu. V srdci mi znějí slova svatého Petra: „Vy jste rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid patřící Bohu jako vlastnictví“; nebo Pavla: „Jste Boží chrám a bydlí ve vás Boží duch“; nebo svatého Jana ve Zjevení: „Pojď, ukážu ti nevěstu, choť Beránkovu… a ukázal mi svaté město… jak sestupuje z nebe od Boha a září Boží vznešeností.“ Zažívat radost z církve znamená zažívat radost z Boha přítomného v církvi, v našem společenství, v nás samých. Církev jako viditelný chrám Boží, naplněný Duchem Svatým, tajemné Kristovo tělo, složené z nás jako údů a proniknuté Svatým Duchem, je působivé znamení pro svět. Je jako svátost, která pomáhá lidem hlouběji se spojit s Bohem i mezi sebou navzájem, jak říká Druhý vatikánský koncil. Posvátná liturgie hovoří o vznešené církvi, městě postaveném na návrší, vidí ji všichni a ona osvěcuje všechny, v ní září Beránek jako nehasnoucí světlo a ozývá se vděčný zpěv blažených…

Mohli jsme si připadat jako zamilovaní, kteří se zasnili, a pak pociťuji lítost, že realita není tak zářivá. Jistě, církev má plno chyb, a dokonce se v ní řeší i skandály. Ale jak by neměla chyby, když jsem v ní já a vy, lidé chybující a hříšní. Ano, je to pravda, říkáme jako realisté, ale přesto se nesmíme bát zahledět do krásy církve, abychom dostali chuť a odvahu do budování právě takové podoby církve, jakou ukazuje sám Pán. Tehdy jsem mluvil o své vizi biskupské služby. Chtěl jsem spolu se svými spolupracovníky a se všemi, kdo byli ochotní se zapojit, být stále zahleděný do krásy Božího města, dívat se na Boží plány tohoto města a realisticky hodnotit současný stav stavby církve na kousku staveniště, kterým je naše diecéze. Její základy u nás jako zkušený stavitel kdysi kladl svatý Metoděj a po něm mnozí další. V posvátné úctě k dílu našich předků, které nás zavazuje, jsme chtěli budovat svůj díl stavby.

Děkoval jsem všem kněžím, řeholníkům i laikům, kteří žili a žijí své křesťanství opravdově, takže Boží milost může skrze ně působit. S velkou úctou jsem se díval na všechny, kteří jednali podle svého svědomí a zachovali věrnost církvi i v těžkých zkouškách, na všechny, kteří nepodlehli kompromisům a dokázali dávat Boha a jeho přikázání na první místo, na všechny, kteří měli odvahu i v těžkých okolnostech budovat církev náročným apoštolátem, ale i na ty, kteří přes své pády a bloudění poctivě hledali pravdu a dokázali dělat pokání. Poukázal jsem na místa zvlažnělá a odcizená Bohu, na lidi, k nimž evangelium ještě neproniklo, protože se nenašli ti, kdo by je hlásali srozumitelnou řečí. Dnes mohu děkovat Bohu za církevní školy, charity, obnovená společenství různých skupin a spiritualit i nové kostely. Boží milost působí stále. Působí taky skrze Vás a já dnes, kdy děkuji Bohu za milost tak dlouhého působení v této diecézi, děkuji taky Vám. Jestli se něco podařilo, bylo to díky Boží milosti a úsilí mnohých, díky široké spolupráci. Duchovní chrám, ve kterém jsme jako živé kameny každý na svém místě, se může stavět jen společně.

Kde se v této stavbě nachází kdokoliv z nás, to připravil Boží plán, ale na nás záleží, jestli jsme kameny pevné, spolehlivé, dobře napojené na své sousedy, opracované podle Božích představ a oživené Duchem Svatým. Čím ochotněji přijímáme Boží slovo a čím rozhodněji mu říkáme své ANO, aby se mohlo vtělit do našich skutků, tím více odpovídáme Boží představě o našem životě, otevíráme se působení Ducha Svatého, stáváme se realizovanými křesťany a máme větší význam pro duchovní chrám, který společně stavíme.

Jako se nemůže skrýt město ležící nahoře, jako se rozsvícené světlo nestaví pod kbelík nebo pod postel, ale na svícen, aby všichni v domě viděli, jako dary Ducha Svatého nejsou dány jednotlivci pro jeho osobní užitek, ale proto, aby jimi sloužil druhým, tak je naše společná práce na budování místní církve službou společnosti, ve které žijeme. Nikdo z nás nemůže odsuzovat ty, kteří – řečeno slovy Písma – sedí ve tmě, ale musíme se ptát: Je tato temnota zaviněná jen jejich slepotou, nebo je spíš vinen ten, kterého Ježíš určil, aby byl světlem, a on dost nesvítí? A tady musím přiznat nejen vlastní chyby, ale i mnoho našich společných dluhů, protože velikost úkolu byla silně převyšující. Prosím o odpuštění Boha i Vás. Úkol, který Vám zůstává, je stále přesahující, ale nebojte se ho. Jde o dílo Boží. Já dnes odcházím na jiné pracoviště, kam mě, jak věřím, posílá Bůh. Vy zůstáváte a Vaše poslání trvá. Modlete se, aby Vám Pán brzy poslal nového biskupa, který vás povede, ale nezapomeňte, prosím, že záleží na Vaší spolupráci s ním, na každém z Vás, a budujte krásný Boží chrám diecéze společně. Pamatujte v modlitbě i na mě, abych své nové poslání zvládl. Já Vám budu nadále každodenně žehnat.

+ Jan Graubner, emeritní arcibiskup olomoucký

KE STAŽENÍ: Kaštánek 2/2022

Milí křesťané a křesťanky, tímto pojmenováním se už od dob apoštola Pavla označují členové originálního náboženského hnutí, původem z Izraele, kteří veřejně uctívají Ježíše Krista – Božího Syna. On pro nás a pro naši spásu sestoupil z nebe a stal se člověkem. Je potěšující, že také na začátku třetího tisíciletí po Kristu stále platí ve světě označení „křesťan“ za velmi rozšířené, ba rostoucí, ačkoliv způsoby uctívání Ježíše se v jednotlivých krajích mohou značně lišit. V České republice se loni před státními úřady otevřeně prohlásilo za křesťany více než milion obyvatel našeho státu. Pravda, není to možná tolik, kolik bychom si přáli, ale ruku na srdce, není to ani málo. Kdybychom se všichni přestěhovali na jedno místo, bude nás přibližně tolik co obyvatel Prahy. Také pohané si během staletí zvykli pohlížet na své křesťanské sousedy s respektem, ba někdy dokonce s jistou dávkou úcty, což připomíná situaci z doby apoštolské: „Všichni (věřící) se jednomyslně shromažďovali v Šalomounově podloubí. Z ostatních se k nim nikdo neodvažoval připojit, ale lidé o nich mluvili s velkou úctou“ (Sk 5,12n).

Výraznou skvrnu na dobré pověsti křesťanského společenství způsobily v posledních dvaceti letech skandály, které jasně ukazují, že náklonnost ke hříchu se bohužel nevyhýbá ani svaté půdě kněžských srdcí. Tváří v tvář zahanbujícím zjištěním v oblasti sexuálního zneužívání, která se ve vztahu k církevním institucím opakovaně objevují ve veřejném prostoru, prosím ty, kdo se cítí na církev naštvaní, ať právem nebo neprávem, aby jí dali šanci poučit se z této krize. Jako nesmírně pozitivní vnímám v této oblasti větší ochotu biskupů k otevřenému dialogu, důraz na ochranu zranitelných osob, důslednější trestání viníků, poskytování odborné pomoci obětem, jakož i respekt k presumpci neviny a prevenci nepřijatelného chování, která je nově běžnou součástí trvalé kněžské formace. Všem, kdo by o tom snad pochybovali, říkám s jistotou, že problém nespočívá v celibátu. Ten je naopak pro církev i jednotlivé kněze neocenitelným Božím darem a zdrojem jejich duchovní plodnosti. Mnohem spíše zde máme co dělat s důsledky neřešené frustrace některých duchovních, která spočívá ve stavu vnitřní prázdnoty, pocitu vlastní zbytečnosti, ztrátě chuti k apoštolské práci, pocitu útlaku a únavy při plnění povinností nebo redukci kněžské služby na mechanické vykonávání vnějších gest bez účasti srdce. Odtud pak pochází proces bloudění, jež narušuje niterné touhy, senzibilitu a cítění zasvěceného člověka a vede ho k laciným kompenzacím, jež hrozí zničit život jemu i těm, které by měl ve jménu Kristově otcovsky doprovázet.

Co s tím můžeme dělat? Především děkujme Pánu, že nás neopouští a prostřednictvím očistného ohně trpělivého odkrývání pravdy připravuje pro svou církev čas nové duchovní svěžesti a přitažlivé krásy. Taky se nezapomínejme modlit za všechny kněze, bohoslovce a misionáře, neboť je známo, že nepřítel soustředí právě na ně svoji úskočnou pozornost. Postní dobu přípravy na Velikonoce prožijme každý na svém místě s pohledem upřeným k Ukřižovanému. A v neposlední řadě se horlivě snažme o takový život své rodiny a farnosti, který bude hodný jména „křesťan“.

Žehná vám otec Tomáš   

KE STAŽENÍ: Kaštánek 1/2022