Modleme se za otevření srdcí celého mezinárodního společenství, aby se zasadilo o ukončení války mezi Ruskem a Ukrajinou i všech konfliktů, které svět poskvrňují krví.
 
Papež František se během svého poselství Urbi et orbi na letošní Boží hod velikonoční modlil: „Pomoz milovanému ukrajinskému lidu na cestě k míru a ruský lid zalij velikonočním světlem. Utěšuj raněné a ty, kdo ve válce ztratili své blízké, a dej, aby se zajatci mohli bezpečně vrátit ke svým rodinám. Otevři srdce celého mezinárodního společenství, aby se zasadilo o ukončení této války a všech konfliktů, které svět poskvrňují krví, počínaje Sýrií, která stále čeká na mír. Podpoř ty, kteří byli postiženi silným zemětřesením v Turecku a v Sýrii.“ Svatý stolec se v posledních měsících opakovaně zasazoval o výměnu válečných zajatců. Diplomatické snahy Svatého stolce o zprostředkování míru ve válce, která trvá již téměř čtrnáct měsíců, byly zatím neúspěšné. Papež ve svém projevu vyzval k aktivnější roli mezinárodního společenství při hledání míru na Ukrajině i v dalších konfliktech ve světě.

Papež pokračoval: „Pospíchejme … Pospěšme si!“ Vyzdvihl ty země, které „nabízejí pomoc a přijetí lidem prchajícím před válkou a chudobou“. Je potěšitelné, že k nim lze přičíst i Českou republiku. Kdy budou naše modlitby vyslyšeny? ptají se oprávněně mnozí. Nyní více než kdy jindy potřebujeme v této zkoušce prožívat příslib: „Duch nám přichází na pomoc v naší slabosti.“ (Řím 8,26) Hlas Ducha je silnější než náš hlas. Proto je na prvním místě třeba stále obnovovat naše zasvěcení, aby v nás Duch byl silnější. Duch také působí, že modlitba každého z nás jednotlivě se může stát modlitbou nás všech společně. Při modlitbě za mír jsme si vědomi toho, že je to ona, která nás vytrhává z naší letargie. Vytrvat v modlitbě v síle Ducha je podmínkou, abychom dosáhli vyslyšení našich proseb. Proto častěji než jindy prosme o novou podobu blízkosti Kristova Srdce, v němž budeme hledat a nacházet odpovědi. Proto volejme: Maranatha, Pane, přijď!

VELKOPÁTEČNÍ OBŘADY NÁS KAŽDOROČNĚ VEDOU K UCTÍVÁNÍ SVATÉHO KŘÍŽE KRISTOVA. ZÁROVEŇ S TÍMTO LITURGICKÝM PROJEVEM NAŠÍ LÁSKY K PÁNU JEŽÍŠI MŮŽEME V DEN JEHO VYKUPITELSKÉ SMRTI VYKONAT KONKRÉTNÍ GESTO SOLIDARITY S KŘESŤANY, KTEŘÍ ŽIJÍ VE SVATÉ ZEMI. O AKTUÁLNÍ DŮLEŽITOSTI TRADIČNÍ SBÍRKY SE DOZVÍTE VÍCE V DOPISE, KTERÝ K NÁM PŘIŠEL Z ŘÍMA.

Vážený bratře v biskupském úřadu, drazí bratři a sestry,

Ve vyprávění o utrpení Páně na Velký pátek slyšíme mezi znameními provázejícími Ježíšovu smrt zprávu: „Chrámová opona se roztrhla ve dví shora dolů, země se zachvěla a skály se rozpadly“ (Mt 27,51-52). Právě když se lidstvo pomalu vzpamatovávalo z následků pandemie, před několika týdny jsme byli svědky otřesů způsobených strašlivým zemětřesením. Bylo cítit i v Jeruzalémě a způsobilo velké škody a velmi vysoký počet obětí v Sýrii a v jižním Turecku, v zemích, které navštívili apoštolové a kde vzkvétalo rané křesťanství s vynikajícími mnišskými a eremitskými tradicemi. Všichni jsme vděčni teologickým školám, které tam vzkvétaly a přispěly k rozvoji chápání Kristova tajemství, i když o nich často nevíme kvůli pronásledování, které je zahubilo.

K dramatu války, která v Sýrii trvá již více než dvanáct let, se přidaly silné seismické otřesy, které způsobily zřícené budovy. Mnozí naši bratři a sestry ve víře a v lidskosti čelili novému exodu ze svých domovů, tentokrát už ne ze strachu před bombami nebo z toho, co znamenala invaze na Ninivskou planinu v Iráku, ale proto, že se třásly samotné jejich domy. Útočiště rodin a intimní příbytky jejich nejhlubších citů čelily riziku, bohužel často realizovanému, že se promění ve smrtící hrobky.

Zpustošení dlouhé války a nedávné zemětřesení znovu obnažily křehkost jistot, jimž lidstvo svěřuje svou naději, a nutí nás silněji pocítit touhu zakořenit ve skále Boží věrnosti v Pasše Krista, mrtvého a vzkříšeného. Před několika týdny jsme byli v Jeruzalémě svědky znesvěcení jeho obrazu fanatickým vandalem v kostele Bičování podél Via Dolorosa (Křížová cesta) – viz zahraniční reportáž níže.

Tento zohavený krucifix nás vybízí, abychom si uvědomili bolest mnoha našich bratří a sester, kteří viděli těla svých blízkých umučená pod sutinami nebo zasažená bombami. Jsme povoláni jít po křížové cestě ruku v ruce s nimi a vědět, že v každé době není každý hrob, stejně jako hrob v bazilice Vzkříšení ve Svatém městě, posledním slovem o životě člověka. Vzácná přítomnost bratří františkánů z Kustodie (duchovní správy) Svaté země nejen zaručuje údržbu svatyní, ale také chrání život křesťanských komunit, které jsou často v pokušení ztratit své povolání být velikonočním lidem v zemích požehnaných přítomností Vykupitele.

V posledních týdnech se mnohé domy františkánů a františkánek, stejně jako domy jiných řeholních řádů a kongregací, staly stany a přístřešky pro vysídlené osoby v Sýrii i v Turecku. Obecněji řečeno, v celé Svaté zemi zůstávají zdrojem naděje tím, že se starají o nejmenší, vzdělávají školáky a mládež, doprovázejí matky v nesnázích, pečují o staré a nemocné lidi a také nabízejí projekty bydlení pro nové rodiny a vytvářejí pracovní místa, takže se vyplatí nadále zůstávat v místech spásy.

Pokračování textu Proč konáme v kostele sbírku na Velký pátek? →

Jak zřejmě všichni víme, dnes je tomu 10 let, co byl zvolen 266. římským biskupem, a tím i papežem, Jorge Mario Bergoglio, který si zvolil jméno František. Pastýřská služba papeže Františka se vyznačuje mnoha „prvenstvími“: Po dlouhých staletích je prvním papežem mimoevropského původu; je prvním papežem z jezuitského řádu, jako první si zvolil jméno po sv. Františku z Assisi. Ale je také prvním, kdo nepatřil, narozdíl od jeho předchůdců, ke koncilním otcům anebo poradcům na II. vatikánském koncilu. Dalo by se tak říct, že papež František je „synem“ II. vatikánského koncilu, nikoliv jeho „otcem“. Toto bývá ve světě katolické církve zdůrazňováno jako výrazný důvod jeho „svěžesti“ v přístupu k II. vatikánskému koncilu. Svěžesti, kterou uplatňuje jako ten, kdo „uskutečňuje“ II. vatikánský koncil zejména s ohledem na jeho pojetí církve (Boží lid: všichni pokřtění) a také s důrazem na poslání církve (Církev: znamení a nástroj vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidstva). Rádi vás odkazujeme na dokument, dostupný v archivu ČT: zde. S pontifikátem papeže Františka bylo do církve vneseno více radosti, více naslouchání, více prostoru pro každého člověka. Je tím, kdo se snaží tvořit blízkost, protože sama od sebe se v našich vztazích tvoří pouze vzdálenost.

diecézní synodální tým Olomouc

Milí přátelé, rád bych se s vámi podělil o pár dojmů z nedávno skončeného kontinentálního synodálního setkání v Praze (5. – 12. 2.). Budu se snažit psát další řádky velmi otevřeně, ale přitom – doufám – nikoliv neobjektivně. Předem se omlouvám za délku následujícího textu, ale považuji za potřebné vám vše sdělit. Když jsem se asi před půl rokem dozvěděl, že bych měl být jedním z delegátů, snažil jsem se tohoto úkolu zříct a předat jej jinému člověku, který není knězem a má v církvi jiné místo (mimo jiné proto, aby někteří kritici neříkali, že to zůstalo „věcí kněží“, ale zejména pro to, aby byl viditelný někdo jiný). Po několika mých připomínkách mi bylo řečeno, že už je tak rozhodnuto a ať to prostě přijmu. Nebudu zamlčovat, že jsem se po těchto peripetiích na toto setkání přeci jen začal těšit: kvůli ničemu jinému než kvůli tomu, že – asi všichni – si uvědomujeme, že pro katolickou církev se otevírá možnost nové doby, nové komunikace Kristova evangelia a vlastního života jako společenství církve k lidem naší současnosti.

Piero Coda, jeden z excelentních italských teologů, který se v současnosti věnuje teologii synodality, řekl před pár měsíci, že Synoda o synodalitě je „největší událostí katolické církve od II. vatikánského koncilu“. Myslím, že každému z nás je hloubka tohoto tvrzení měsíc po měsíci jasnější. Včerejší ukončení a schválení závěrečného dokumentu v Praze mi to jen potvrzuje. Já osobně bych přidal (doufám, že ne úplně „naivně“, ale že to mohu říct po letech věnování se studiu II. vatikánského koncilu, jeho ekleziologii a procesu aktualizace/zbrzdění koncilních rozhodnutí v posledních desetiletích) že se konečně II. vatikánský koncil začíná uskutečňovat a to zejména v 1) jeho pohledu na všeobecné kněžství věřících, 2) otázce ekumenismu – katolicity (tj. jednoty církve v její rozmanitosti), 3) otázce vztahu církve a současného člověka/kultury. Všechny tyto prvky byly (teoreticky) nastíněny II. vatikánským koncilem, bohužel jejich praktické důsledky se úplně nedočkaly světla světa.

Pracovní část setkání v Praze trvala od pondělí do čtvrtečního poledne. Od pondělí do středy byl rytmus práce následovný: probíhaly části věnované přednesu národních podnětů ze stran delegátů a část věnovaná „jazykovým skupinám“. Tyto jazykové skupiny se organizátoři snažili vytvořit tak, aby se v žádné skupince nesetkali dva delegáti ze stejného národa. V naší skupince byli dvě řeholnice, jeden člen komunity Taizé, jeden kardinál, jeden biskup, jeden kněz, zástupce organizace Justice and Peace, lidé se zkušeností s prací s mladými atd. Již druhý den se vytvořila docela příjemná atmosféra sdílení. Nicméně – a to mi bylo líto – závěry naší skupinky zůstaly poněkud obecné, i když jsme byli předposlední den jednání nabádání k tomu, abychom konkretizovali a vyčíslili jasné priority… Při prezentaci dalších jazykových skupinek na tom některé byly podobně.

V průběhu minulých dnů bylo při jednáních znát – ať přiznaně nebo ne – napětí mezi západní a východní Evropou v jistých otázkách. Všichni se ale shodují na tom, že katolická církev potřebuje inovovat slovník jakým promlouvá a také způsob jakým používá autoritu (a co to vlastně znamená a kdo je nositelem autority).

Osobně to vnímám následovně:
Jsme zhruba 100-80 let od doby, kdy v katolické církvi ve Francii a v Německu vznikl myšlenkový proud, kterému (cca ve 40. a 50. letech 20. století) byl dán název (tehdy velmi výsměšný) nouvelle théologie. Jeho zastánci byli tehdy označování za inovátory a modernisty a to až do začátku II. vatikánského koncilu, kdy se tito – mnozí církví oficiálně odmítnutí – myslitelé stali důležitými představiteli a přispěvateli textů II. vatikánského koncilu (patřili tam taková jména, jak jsou např. Joseph Ratzinger, Henri de Lubac, Yves Congar… lidé, kteří jsou dnes vnímáni za velké MYSLITELE KATOLICISMU, i když tehdy byli vnímáni za „odpadlíky“). Říkám si, že v současných letech možná prožíváme to samé… jako lidé rádi vidíme jen „teď“ a zapomínáme na historické souvislosti… ale přeci jen: není právě tato zkušenost nouvelle théologie čímsi, co nám ukazuje, že pravdivou reakcí na otázky dnešního světa není „zablokování se“, ale hledání cest, jak vyjádřit víru – naprosto radikální vrhnutí se do Kristovy náruče – dnešními slovy a jak ji dnešním způsobem žít?

Přeji vám všem požehnané dny
P. Josef Mikulášek, delegát za ČR