Archiv rubriky: Církev v České republice

Výzva biskupů k denní modlitbě růžence

8.10.2020 Didymos

Bratři a sestry, pozdravujeme Vás z jednání Stálé rady ČBK v den památky Panny Marie růžencové. Prosíme Vás o modlitbu posvátného růžence na úmysl ukončení pandemie nemoci COVID-19. Modlitba růžence je mocným, a přitom snadno dostupným prostředkem, který je vždy k dispozici. Využívejme jej zvláště v situaci omezených možností účastnit se bohoslužby. Sjednotit se můžeme při modlitbě na tento úmysl každý večer ve 20.00 hodin, ať sami či společně v rodinách.

Na konec je možné připojit společnou modlitbu národů proti pandemii, doporučenou předsedy biskupských konferencí evropských zemí:

Bože, náš Otče, Stvořiteli světa, všemohoucí a milosrdný,
z lásky k nám jsi poslal na svět svého Syna
jako lékaře našich duší a těl.
Shlédni na své děti,
které se v této obtížné, zmatené a zděšené době v mnoha částech
Evropy a světa na Tebe obrací a hledají sílu, spásu a úlevu.
Osvoboď nás od nemoci a strachu, uzdrav naše nemocné,
utěš jejich rodiny, dej moudrost našim vládcům,
sílu a odměnu našim lékařům, sestrám a dobrovolníkům,
věčný život mrtvým.
Neopusť nás v době zkoušky, ale osvoboď nás ode všeho zla.
O toto prosíme Tebe, který se Synem a Duchem Svatým
žiješ a kraluješ na věky věků. Amen.
Maria, Matko uzdravení a naděje, oroduj za nás!

Mons. Jan Graubner
Mons. Jan Vokál
Mons. Jan Baxant
Mons. Martin David

Olomouc, 7. října 2020

Církev v České republice

Modleme se za uzdravení duše českého národa

1.8.2020 Didymos

Sto dva roků čekala naše laskavá nebeská Matka, Panna Maria, na to, až jí pražané – a s nimi celé Česko – znovu povolí sepnout ruce nad jejich horkými hlavami. U příležitosti požehnání obnoveného sloupu na Staroměstském náměstí jsme zváni, abychom s ní sepnuli ruce i my. Vždyť nemáme tušení, co všechno nám naše neklidné dějiny ještě připraví.

Básník Václav Renč – sám nespravedlivě vězněný v komunistickém lágru – zpětně vyjádřil myšlenky Panny Marie tváří v tvář rozvášněnému davu onoho osudného listopadového dne v roce 1918 takto:

„Znáte mne, bláhoví? Znáte mne, zběsilé děti?
Míříte dobře svůj hněv? Já po staletí
vzdech za vzdechem sbírám, jenž z vašich dějin se dere.
Konejším úpění zjevná i tajná, zřím ve sny plaché i šeré,
z teskných i vzpurných mlčení vašich formuji slovo,
ať vladařovo, či básníkovo
a z vašich bludů rýžuji pravdu, zářivé zrní
a v písně obracím bolesti vaše, vy bolestiplní!

I tehdy v ten osudný den (jenž jako Bílá Hora vám v paměti stojí),
kdy v potupném bezhlavém, žoldáckém boji
opilých vítězů sláva hořela na palaších,
já pěšky a kradmo jsem za nimi vešla do hradeb vašich
a hledala vás.

Když vražedné vojácké šprýmy
otrle klely mým jménem, já nebyla s nimi.
Když korouhví mou se rouhavě zdobily loupežné zbraně
a čalouny hrdelních soudů, já trpěla na vaší straně.
Když chudoba žalná z krvavých cárů
šat nového života tkala,
já v ústech vašich se písněmi radovala,
já, jenž v svém mlčení uzamkla všechen pláč lidský,
já zvykla po věky pod křížem stát, – já vítězná vždycky.“

(citováno z knihy Pražská legenda, Leopoldov 1956, část 10)