V souvislosti s probíhajícím festivalem Divadelní svět Brno 2018 se na různých úrovních rozvinula diskuse na téma možností umělecké svobody a jejích limitů; v následujícím komentáři ji z pohledu katolické církve v ČR rekapituluje advokát Jakub Kříž.
Znásilněná svoboda
Divadelní hra Naše násilí a vaše násilí má prý poukázat na pokrytectví naší společnosti. Před diváka předestírá otázku, zda je v pořádku, že kvůli obětem teroristických útoků v Paříži truchlíme více než kvůli mrtvým v Bagdádu. (Jistě, že je to v pořádku: více prožívám tragédii bližších než vzdálenějších. Více mě zasáhne smrt maminky vlastní než smrt maminky někoho jiného…) V jednom ze svých vyjádření představitelé divadla zmiňují, že hru prý hrají výhradně muslimští herci. Jako by naznačovali, že hra je alegorií na násilí křesťanů na muslimech. Názorový guláš – oč méně pravdy, o to silnější obrazy.
Způsob, jakým hra provokuje ke „kritickému myšlení“, je nechutný: Kristus sestupuje z kříže a znásilňuje muslimku.
Křesťanství není náboženstvím knihy, jak se mnozí mylně domnívají. V jeho jádru je vztah člověka s osobním Bohem, který se v Ježíši Kristu stal člověkem. Křesťanská víra není souhlas s abstraktním myšlenkovým systémem nebo soustavou mravních pouček, ale osobním následováním Krista, přátelstvím s ním. Pokud někdo záměrně Krista uráží takto odporným způsobem, nemůže být překvapen odmítavou reakcí. Uráží totiž někoho, kdo je srdci křesťana nejdražším.
Prý je to umění – byť extrémní – a jde o legitimní součást evropské divadelní kultury. A pak také: svoboda, svoboda, svoboda. V tomto případě svoboda uměleckého projevu.
Volají-li představitelé divadla po umělecké svobodě, měli by si uvědomit, že tuto svobodu jim přinesla civilizace založená na křesťanském pojetí člověka jako lidské a svobodné bytosti, která bez nátlaku ze strany státu hledá pravdu o sobě a o světě. Tedy civilizace budované na zásadách hlásaných Kristem.
Je součástí této svobody také možnost urážet druhé – a pokud ano, v jaké míře? Žádná svoboda není ze své podstaty absolutní. Evropská úmluva o lidských právech svobodu projevu například limituje ochranou veřejného pořádku, zdraví nebo morálky, či ochranou pověsti a práv jiných.
Pokud by divadelní scéna pojednávala o živé osobě, domohla by se tato jejího zákazu. Jestliže by v ní vystupoval černoch či Rom, byli by autoři stíháni kvůli podezření z trestného činu hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob. A kdyby hlavní postavou rouhavé scény byl prorok Mohamed, vzali by právo do svých rukou sami muslimové, kteří podobné rouhání nestrpí, a politicky korektní Evropa by autory vinila z fašismu a nenávisti. Zesměšňuje-li se Kristus, je vše dovoleno.
Asi není pochyb o tom, že uvedením hry je hanobena křesťanská víra nebo se podněcuje nenávist vůči ní. Ten, který hlásal odpuštění a pokoj, je vykreslen jako násilník. Křesťané nejsou občany druhé kategorie, mají svobodu vyznání a zaslouží si alespoň minimální míru respektu
V islámské právní kultuře se vyskytuje trestný čin rouhání. Například pakistánská křesťanka Asia Bibi byla odsouzena k trestu smrti (!) kvůli tomu, že se měla dopustit kritických výroků na adresu proroka Mohameda. Měla prý pronést něco tak odporného jako: „zatímco Ježíš Kristus trpěl na kříži a zemřel pro lidi, prorok Mohamed nic tak významného neučinil“.
Trest smrti za rouhání hrozí v téměř deseti státech světa. V mnoha dalších hrozí tresty odnětí svobody. Různé měkké variace na zákony proti rouhání dokonce nalezneme také v některých evropských státech. Například dánský trestní zákoník kriminalizuje jednání, které znevažuje nebo uráží učení nebo bohoslužby právně uznaných náboženských společenství. Od roku 1946 nikdo nebyl podle tohoto zákona odsouzen – až v roce 2017 byl použit proti muži, který veřejně spálil korán…
Není bez zajímavosti, že muslimské státy sdružené v Organizaci islámské spolupráce na půdě OSN v letech 1999 až 2011 velmi angažovaně usilovaly o vytvoření mezinárodního rámce, který by posvětil existenci zákonů proti rouhání. Dalším cílem pak bylo získání právního nástroje, kterým by mohly také v neislámských státech bojovat proti domnělým či skutečným urážkám proroka. Nakonec se jim podařilo pouze prosadit rezoluci o boji proti netoleranci, diskriminaci a násilí na základě náboženského vyznání.
Autoři hry prý chtějí provokovat, aby vyvolali diskusi. Proč tímto způsobem nevyvolávají diskusi také v muslimském světě? Nemají k tomu dost odvahy?
Pravděpodobně by se jim dostalo jiného zacházení než u nás, kde je představení uváděno za podpory veřejných finančních prostředků. Je-li něčím tato kauza užitečná, pak tím, že může otevřít diskusi nad veřejnou podporou pro umění. Pornografii – kterou snad také někdo za umění považuje a která je zhruba na stejné morální úrovni – také veřejná moc nedotuje. Divadlo volá po umělecké svobodě. Svobodné soutěže se ale bojí a nechá se podporovat z veřejných zdrojů. A když někdo uvažuje o jejich omezení, křičí „cenzura!“.
Střet mezi svobodou uměleckého projevu a náboženskou svobodou je právně velmi složité téma. Zdá se mi však, že nejsilnějším nárokem je nárok na slušnost v mezilidských vztazích. Nevoláme po trestání rouhání jako v Pákistánu, ale po obyčejné lidské slušnosti a respektu.
Maritain ve své Odpovědnosti umělce detailně popisuje napětí mezi dokonalostí uměleckou, k níž je umělec puzen svou uměleckou intuicí, a dokonalostí mravní, k níž je povolán jako člověk. Umění, píše, využívá všeho, i hříchu. Ať se umělec klidně zatratí, jen když zvětší slávu umění. Umělec je ale také člověkem, dodává, a to dříve než umělcem.
Zdá se, že na to umělecká scéna ráda zapomíná. Tak jako finančník může být opojen ziskem a neuvědomovat si mravní rozměr svého podnikání, tak také umělec může být opojen svým „uměním“ a na nic jiného nedbat. Měl převzít odpovědnost za své jednání a neschovávat se za fráze o básnické licenci. Není pravda, že umění je bez následků. Zasévá-li umělec nenávist, zesměšňování, urážky… , co bude sklízet?
Ve hře Naše násilí a vaše násilí byla umělecká svoboda znásilněna. Naše rozhořčení je oprávněné. Zdá se mi však, že přiléhavější reakcí je lítost. Kristus z kříže nesestoupil. Setrval na něm, ačkoliv nemusel, a prosil: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“
Jakub Kříž, advokát
Zdroj: www.cirkev.cz (17. 5. 2018)
