Zjevení Panny Marie na slovenské Turzovce se dle tradovaného podání mělo uskutečnit sedmkrát od 1. června do 14. srpna 1958 v lesích nedaleko příhraničního města Čadca. Po pádu totality vznikla snaha celý případ znovu prověřit a pokusit se o oficiální církevní uznání pravosti tohoto zjevení. Přitom se narazilo na potíže, které patrně nebude možno překlenout. Co však můžeme říci s jistotou, je skutečnost, že Turzovka je místo požehnané a promodlené. Když tam lidé přijdou s vírou, dostávají milosti Boží do dalšího života. Však si to můžete sami ověřit při naší farní pouti, která se koná ve středu 1. 5. 2024
LETÁK PRO ZÁJEMCE O PŘIHLÁŠENÍ NA POUŤ
Dříve než se začtete do vzpomínek dnes již zemřelého vizionáře, pana Matúša Lašuta (1916-2010), doporučujeme Vaší pozornosti následující reportáž České televize ze svěcení nového poutního kostela.
REPORTÁŽ O POSVĚCENÍ KOSTELA PANNY MARIE, MATKY CÍRKVE NA TURZOVCE (2015)
Vizionář vzpomíná
Matuš Lašut se narodil 10. 4. 1916. Když mu bylo čtyři a půl roku zemřela mu maminka a byl dán na vychování. V sedmi letech byl dán do služby v Turzovce, kde pásl dobytek.
Jednou si povšiml obrázku na stromě a domníval se, že je to obraz jeho matky, a tak k němu chodíval a zdobil ho kvítím. Paní z obrázku k němu mluvila a učila ho. Asi ve 14 letech mu pan farář řekl, že ho poučovala ne vlastní matka, ale Panna Maria. Později se oženil a pracoval jako hajný. A v roce 1958 měl zjevení. Nyní uvedeme několik stručných poznámek k jednotlivým zjevením podle jeho výpovědí.
1. zjevení: “Dne 1. června 1958 jsem měl jako hajný službu na hoře Okrúhlá při Turzovce. Na místě, kterému u nás říkáme Živčák, jsem se zastavil. Bylo 9 hodin ráno. Při lesním chodníčku tu visel na borovici obraz Matky ustavičné pomoci. Klekl jsem si dál od obrázku tak, abych na něj dobře viděl. Pomodlil jsem se narychlo otčenáš a zdrávas, ale modlitbu jsem nedokončil, neboť ke konci zdrávasu jsem náhle uviděl nalevo od obrázku před sebou krátký záblesk.
Podíval jsem se tímto směrem a užasl jsem. Ve vzdálenosti asi 12 m jsem viděl ve výšce asi 2 m nad zemí, jakoby na podstavci, sochu lurdské Panny Marie. Byla vysoká více než dva metry, oblečená do bílého dlouhého roucha, přepásaného modrou stuhou, a z hlavy jí splýval dlouhý závoj. Ruce měla sepnuté a přes levou ruku jí visel dlouhý růženec. Vypadala jako šestnácti – až sedmnáctiletá dívka. Když jsem se pozorně zadíval kolem, znovu jsem žasl. Stromy z tohoto místa zmizely a místo nich jsem viděl záhon květin.”
Uvědomil si, že asi před dvěma roky, právě když se chystal ke spánku, uviděl záblesk v rohu svého pokojíčku, kde stála soška Panny Marie lurdské. Uviděl tam ozářenou dívčí tvář, stejnou jako viděl nyní před sebou.
Paní mu dala najevo, aby opravil plot kolem zahrady, což chápal jako výzvu k obrácení. Dále pochopil podle pohybu ruky, že se má modlit růženec. Potom viděl mapu země a též mu bylo barevně znázorněno, jak se šíří zlo ve světě. V rámci tohoto zjevení viděl sedm obrazů. První obraz znázorňoval na mapě dobro a zlo. Potom se na tabulce objevily výzvy: Čiňte pokání! Modlete se za kněze a řeholníky! Modlete se růženec! Na druhém obrazu viděl, jak se zlo rozšiřuje.
Ve třetím obraze zlo zaplavilo celou zem. Z nebe na zem padal ohnivý déšť, jako by padaly žlutě se lesknoucí plíšky. Obraz znázorňoval hříchy celého světa a jejich důsledky. Na tabulce bylo napsáno varování: Když se lidé neobrátí, přijdou strašné pohromy jednotlivé i hromadné a lidé budou hynout různými způsoby.
Ve čtvrtém obraze viděl výbuchy na moři blízko pobřeží. Obrovské exploze zaplavovaly zem. Na tabulce se objevila výstraha: Když se lidé nepolepší, zahynou. V pátém a šestém obraze byly sděleny informace pro jeho osobu. V sedmém obraze viděl, jak by zem vypadala, kdyby se lidé obrátili a žili podle Božích přikázání. Všude bylo vidět radost, soulad a mír. Nad zemí zářil zjev Neposkvrněného početí se skvostným růžencem v levé ruce a pravou rukou kdo chránil národy. Po těchto vizích se zjevil ve své majestátnosti i Pán Ježíš, z jehož Srdce vyšlehly tři paprsky a jeden zasáhl pana Lašuta a ten ztratil vědomí a zůstal klečet opřen hlavou o zem asi tři hodiny. Když přišel k sobě, viděl, že okolí má svůj původní vzhled.
Zjistil s překvapením, že tvář měl od země otlačenou, ale šaty nebyly ani pokrčené, ani zašpiněné. Od té doby byl uzdravený od všech svých dosavadních chorob, zejména od úporného kašle, který jej po léta sužoval.
Rozhlédl se kolem sebe a všiml si, že v trávě je vytrhnuté místo a v této jamce ležel růženec. Když vzal růženec do ruky, najednou pocítil, že se umí modlit slavný růženec, což dříve neznal. Z toho usoudil, že je to dar od Panny Marie, a vděčně jej přijal.
Panna Maria se mu zjevila ještě šestkrát od 7. června do 14. srpna 1958, ale nikdy k němu nemluvila. O zjeveních zpočátku nemluvil, až 7. září 1958. Říká o tom: “Ten den byla neděle a po ranní mši svaté jsem pocítil mocnou touhu jít na místo zjevení. Hned jsem tam šel, ovšem jinou cestou, přičemž jsem přecházel přes tři kopce.
Na každém kopci se mi stalo, že jsem znenadání padl na kolena, opřel čelo o zem a hlasitě plakal. Tento můj pláč ke mně přivedl lidi, kteří byli právě v těchto místech. Když mne našli, jak klečím a vzlykám, začali se mne vyptávat, co mi je. Snažili se mne zdvihnout, třásli se mnou, aby mne probrali, protože jsem byl jako ve snu. Potom jsem jim všechno o zjevení řekl.
Na druhý den, na svátek Narození Panny Marie, putovali lidé poprvé na horu a já jsem tam šel též. Bylo tam asi tisíc lidí. Modlil jsem se a zpíval s nimi a řekl jsem jim o tom, co se v následujících dnech stane, a též že budu do tří dnů vzat do vazby.”
A skutečně ještě ten den večer byl odveden k výslechům a byl delší dobu vězněn a obviněn z pobuřování. Statečně hájil své zážitky ze zjevení.
Zpracováno podle https://www.verite.cz/cs/turzovka
Pronásledovaný svědek
Jelikož v roce 1958 bylo sté výročí zjevení v Lurdech, Matúš si při prvním pohledu na Pannu Marii pomyslel, že někdo tudy šel a postavil zde sochu. Těžko říct, co se mu muselo honit hlavou, došlo mu, že by tu asi těžko někdo více než dvoumetrovou sochu „vytrousil“, navíc na takové samotě. Jenže ona to socha nebyla. S posvátnou hrůzou Lašutovi došlo, že náhlý závan větru si pohrává se závojem „sochy“. A rozfoukal jí lokny hnědých vlasů.
… pochopil jsem, že to není socha, ale živá bytost, stojící na obláčku z lehounké mlhy. Paní, která se doposud dívala před sebe, se nyní podívala na mě a usmála se. Postupně začala celá postava ožívat a krásnět. Její oděv zjasněl, až zářil jako sníh na slunci. Celý Její zjev působil tak majestátně a mocně, že se před ním muselo všecko sklonit k zemi…
stojí v místopřísežné výpovědi Lašuta, kterou učinil na farním úřadě. Toto svědectví s názvem Neposkvrněné Početí k nám mluví z Turzovky Lašuta přivedlo do neuvěřitelných problémů.
Elektrošoky a osm hypnotizérů
V Čadci byl Matúš Lašut obviněn z pobuřování a začala první z mnoha útrap. Setkání se státní mocí bylo někdy přímo bizarní. První výslech trval tři dny. Lašut nedostal ani sousto jídla, celé tři dny mu upírali spánek. Vozili ho v autě se zavázanýma očima, mluvili o tom, že támhle vidí jeho ženu, jeho děti, naznačovali, že se jim něco stane. Chtěli ho prostě zmást a zlomit. Po těchto třech dnech s ním začali sepisovat protokoly:
K jejich velkému překvapení ve všech 120 zápisech, které se mnou sepsali a které jsem musel podepsat, četli stále stejné výpovědi. U osmdesátého se opravdu zlobili, že vypovídám pořád stejně. Přece bych Jí nemohl zradit, že…
12. září 1958 byl frustrovanými esenbáky na příkaz shora odvezen Lašut do psychiatrické léčebny v Bytčici (Bytče) u Žiliny. Prý že si tam s ním poradí, a to by bylo, aby ho nezlomili, aby to pan prorok neodvolal! Zařadili ho mezi těžké pacienty na uzavřené oddělení, na takzvané „ochranné léčení“, což bylo možná horší než vazba. A začali ho „léčit“. Deset měsíců trápení skončilo, pustili ho domů, aby ho za tři měsíce zatkli znova.
Tak to šlo pořád dokola. Opět léčebna, domovní prohlídky, čtrnáct měsíců léčení, pobyl i v Kosmonosech v Čechách. Všude trvali na jednom – řekni, že sis to vymyslel!
Během téměř pětileté internace v různých psychiatrických léčebnách podstupoval Lašut denně různá vyšetření. Vždy zasedala jakási fiktivní „komise“ z údajných lékařů, kteří mu ordinovali terapie. Samozřejmě řečeno ironicky. Byl bitý, byl mu upírán spánek, byl mučen elektrošoky. Těch dostal nespočet. Nemohl dbát o osobní hygienu, buď mu upírali vodu zcela, nebo ho naopak sprchovali ledovou vodou pořád dokola.
Také farmakologická „léčba“ neměla obdoby. Vyzkoušeli na hajném z Turzovky kombinace všech možných silných antipsychotik, sedativ, hypnotik, léků na schizofrenii i různé drogy.
Vrcholem všeho byla návštěva hypnotizérů. Lašut jich zaznamenal osm. Vyvstává otázka, čeho tím chtěli všichni docílit. Co se vlastně chtěli dozvědět, když údajně přísně racionální komunisté povolali experty na hypnózu? Chtěli z něho vymámit přiznání, že všecko je hraná komedie, to je samozřejmé. Ale mimoto se STB velmi zajímala o Mariino „tajemství“. Až to bylo podivné.
Chtěli do puntíku vědět naprosto přesný popis zjevení, kreslili podobizny údajné sochy – ženy, dokonce když Lašut vyprávěl (po sté a stále znova to samé) o oněch sedmi obrazech, všiml si, že nějaký přísedící agent v pozadí se mimoděk a nevědomky pokřižoval. Toto gesto asi vyjadřuje vše.
Zatížený vidinou Matky Boží – taková zvláštní diagnóza, soudruzi!
Nakonec nad ním zlomili pověstnou hůl. Nikdy neodvolal, nikdy nezměnil ani slůvko. Tak ho pustili s přípisem: „… je zdravý, je pouze zatížený vidinami Matky Boží.“ Věru, pěkná diagnóza! Vrátil se vyhublý, vypadaly mu všechny zuby (při výsleších jich bylo pár vyraženo také), kvůli koňským dávkám léků a dlouhotrvajícímu pobytu ve tmě (na samotce v léčebně strávil deset měsíců!) byl Lašut téměř slepý.
Začala kolečka soudních jednání, bylo jich devatenáct. Přesto nikdy nezměnil svou výpověď a trval na tom, že Marii skutečně viděl.
Navíc se toho dělo nějak moc – při pobytu na místě zázraku se mu před svědky vrátil zrak. Na hoře Živčák vytrysklo šest léčivých pramenů, o které se zajímaly i manželky vysoce postavených funkcionářů. Poutníků stále přibývalo. Státní moci bylo asi jasné, že tohle nikam nepovede. K jeho odsouzení tedy nikdy nedošlo. Báli se, že kdyby Lašuta odsoudili a zavřeli, stal by se opravdovým mučedníkem a bylo by to ještě horší.
Snažili se však alespoň zničit spontánní poutní místa, která vznikala po celém okolí. Dokonce improvizované kapličky a obrázky komunisté zapálili. A zase toho litovali – místní žena, která se snažila vytáhnout z ohně svatý obrázek, měla vidění a padla na zem i s obrazem, který jako zázrakem neshořel, zbyl jen obrys postavy Bohorodičky. Tento obraz je dochován dosud. Extatické zážitky tu měli i mnozí jiní.
Došlo i k několika údajným vyléčením beznadějně nemocných lidí. Vodu z pramenů si nechal vozit i papež. Místo se plnilo obrázky, všude byla spousta soch, berlí vyléčených lidí. „Slovenské Lurdy“ přerostly tehdejšímu režimu přes hlavu – a to doslova. Raději to nechali být, protože přijížděly i zahraniční štáby novinářů a zástupy poutníků. Snažili se tedy udělat z Lašuta mamonáře – prý to vše dělal pro peníze.
Proti tomu vystoupili snad naprosto všichni. Nikdy si od nikoho nic nevzal, ač mu bylo nabízeno poměrně dost darů i nabídek na štědré doživotní zajištění. ŠTB si tím vším udělala medvědí službu – vše se otočilo proti nim. Tak dlouho chtěli, aby se o zjevení nemluvilo, až dosáhli pravého opaku.
Slovenské Lurdy
Po revoluci vyrostla na místě opravdová kaple – roku 1993 byla na hoře Živčáku vysvěcena kaple Panny Marie Královny pokoje. Základní kámen jí posvětil Jan Pavel II. při své první návštěvě Slovenska roku 1990.
Došlo také k lékařskému přezkoumání údajných zázračných vyléčení ve snaze uznat celé zjevení. Výsledky těchto zkoumání ovšem nebyly uspokojivé. Ale zápisy v kronice i v církevních análech hovoří o stovkách případů, jsou to doslova protokoly, sepsané s vyléčenými, jejich lékařské zprávy „před a po“. Další a další lidé zde měli své vlastní vidění Panny Marie. Nakolik je ovlivnilo prostředí, nebo si to prostě jen vymysleli, o tom lze jen spekulovat.
Matůš Lašut zůstal do konce života pevný a nezlomený. Všichni, kdo ho znali, nikdy nepochybovali o jeho duševním zdraví. Vyzařovala z něj jistota, vnitřní klid, vyrovnaný úsměv. Nenechal se zastrašit a denně navštěvoval mši. Stal se protagonistou další zvláštní události, kterou on pokládal za „odměnu“ za svou nezlomnost – klečel hodinu v louži vody vytékající z deštníků, ale vstal suchý a čistý.
Několikrát po svatém přijímání zůstal ve strnulé poloze s hlavou skloněnou k zemi. Když se ho parta statných chlapů snažila zvednout, nepohnuli s ním. To se opakovalo velice často.
Matúš Lašut prožil svůj život v Turzovce. Zemřel 10. srpna 2010 ve věku 94 let. Dával rozhovory všem novinářům, kteří projevili zájem, i lidem, kteří u něj doma zaklepali a chtěli mu podat ruku. Nikomu se nikdy nevnucoval, zůstal skromný a zásadový po celý svůj dlouhý život. Turzovka se stala poutním místem, kde se slouží mše za účasti slavných osobností a voda z pramenů je proslavená.
Co se doopravdy stalo v roce 1958, na to existoval jen jeden svědek – Matúš. Pokud mu budeme věřit, vlastně tam s ním byla ještě Panna Maria. Nebo šlo o výplod fantazie nábožného muže? A ostatní, kteří měli podobné vidění, propadli jen halucinacím, které byly vyvolané silnou atmosférou poutního místa?
Ať je to, jak chce, ať to bylo, jak bylo, Matúš Lašut se stal slovenským hrdinou všech věřících. A Turzovka a její genius loci rozhodně stojí za návštěvu.
Proč jsem Ji viděl? To přece není nic zvláštního. Vždyť se zjevila mnohým lidem po celém světě. A jestli mi lidé věřili? Někteří hned. A jiní řekli, že to není pravda. A pak tam přesto šli. Pro jistotu. Protože tam něco musí být a každý člověk to podvědomě ví. Věřící i nevěřící, to je přece jedno. Ona je. A já Ji viděl.
Zpracováno podle https://medium.seznam.cz/clanek/petra-pavlickova-marianske-zjeveni-v-turzovce-zmuceny-vizionar-skoncil-v-blazinci-rezimu-se-zazrak-nehodil-48817