„Píši druhou část Laudato si‘, abych ji aktualizoval vzhledem k současným problémům“.

Takto se papež vyjádřil v pondělí 21. srpna dopoledne, když promluvil k delegaci právníků z členských států Rady Evropy, kteří jsou signatáři Vídeňské výzvy, neboť extrémní události nadále postihují obyvatelstvo na všech kontinentech světa. Ředitel Tiskové kanceláře Svatého stolce Matteo Bruni zdůraznil, že se jedná o dokument, jehož cílem je reagovat zejména na současnou klimatickou krizi.  

František během pondělní audience vyjadřoval uznání za závazek rozvíjet regulační rámec ve prospěch ochrany životního prostředí:

„Nikdy nesmíme zapomínat, že mladé generace mají právo dostat od nás krásný a obyvatelný svět a že to do nás vkládá vážné povinnosti vůči stvoření, které jsme dostali z velkorysých rukou Božích“.

Laudato si‘ je Františkova druhá encyklika: vyšla 18. června 2015 a nese datum 24. května téhož roku, slavnosti Seslání Ducha svatého. Dokument, věnovaný „péči o společný domov“, přebírá svůj název z incipitu kantika svatého Františka o stvoření a začíná „Laudato si‘, mi‘ Signore“. V tomto krásném kantiku nám připomněl, že náš společný domov je také jako sestra, s níž sdílíme existenci, a jako krásná matka, která nás přijímá do své náruče: „Pochválen buď, můj Pane, za naši drahou matku Zemi, která nás živí a řídí a plodí rozmanité plody s pestrými květy a trávou“.

Význam této encykliky chtěl krátce po jejím vydání objasnit sám papež při audienci 21. července 2015 účastníkům semináře s názvem „Moderní otroctví a změna klimatu: závazek měst“: 

Tato kultura péče o životní prostředí není jen – myslím to v pravém slova smyslu – „zelený“ postoj, je to mnohem víc. Péče o životní prostředí znamená mít ekologický postoj k člověku. To znamená, že nemůžeme říkat, že člověk je tady a stvoření, životní prostředí jsou jinde. Ekologie je celistvá, je lidská. A to je to, co jsem chtěl vyjádřit v encyklice Laudato si‘: že nelze oddělit člověka od ostatního; existuje vzájemný vztah, a to jak životního prostředí na člověka, tak člověka v tom, jak se chová k životnímu prostředí; a také zpětný účinek vůči člověku, když se špatně zachází s životním prostředím. Proto jsem na otázku odpověděl: „Ne, není to ‚zelená‘ encyklika, je to encyklika sociální“. Protože ve společnosti, ve společenském životě lidstva, nemůžeme přehlížet péči o životní prostředí. Kromě toho je péče o životní prostředí společenským postojem, který nás v tom či onom smyslu socializuje – každý mu může přikládat hodnotu, jakou chce -, na druhé straně nás nutí přijímat Stvoření, to, co nám bylo dáno jako dar, tedy životní prostředí.

V encyklice zmiňuje, že si vybral Františkovo jméno jako vodítko a inspiraci pro svůj pontifikát:

Věřím, že František je příkladem par excellence péče o to, co je slabé, a integrální ekologie, žité s radostí a autenticitou. Je patronem všech, kdo studují a pracují v oblasti ekologie, a milují ho i mnozí, kdo nejsou křesťané. Projevoval zvláštní péči o Boží stvoření a o ty nejchudší a nejopuštěnější. Miloval a byl milován pro svou radost, velkorysou obětavost a univerzální srdce. Byl mystikem a poutníkem, který žil jednoduše a v nádherné harmonii s Bohem, s druhými, s přírodou i sám se sebou. Vidíme na něm, do jaké míry jsou starost o přírodu, spravedlnost pro chudé, angažovanost ve společnosti a vnitřní mír neoddělitelné.

A apeluje na naléhavou výzvu chránit náš společný domov, abychom vybudovali lepší budoucnost pro celé lidstvo, nikoho nevyjímaje:

Naléhavě vyzývám k obnovení dialogu o tom, jak budujeme budoucnost naší planety. Potřebujeme se konfrontovat a sjednotit, protože ekologická výzva, kterou prožíváme, a její lidské kořeny se týkají a dotýkají nás všech. Celosvětové ekologické hnutí již urazilo dlouhou a bohatou cestu a dalo vzniknout četným občanským sdružením, která podpořila uvědomění. Bohužel mnohé snahy o hledání konkrétních řešení ekologické krize často ztroskotávají nejen na odmítavém postoji mocných, ale i na nezájmu ostatních. Postoje, které brání cestám k řešení, a to i mezi věřícími, sahají od popírání problému až po lhostejnost, pohodlnou rezignaci nebo slepou důvěru v technická řešení. Potřebujeme novou všeobecnou solidaritu. Jak řekli jihoafričtí biskupové, „k nápravě škod, které lidé napáchali na Božím stvoření, je zapotřebí talentů a zapojení všech“. Všichni můžeme spolupracovat jako Boží nástroje péče o stvoření, každý se svou vlastní kulturou a zkušenostmi, svými iniciativami a schopnostmi.

Zdroj: Vatican News