Milí farníci, pečlivě a bez předsudků čtěme – pokud možno – celé VYSTOUPENÍ PAPEŽE FRANTIŠKA NA ZAHÁJENÍ VII. KONGRESU VEDOUCÍCH PŘEDSTAVITELŮ SVĚTOVÝCH A TRADIČNÍCH NÁBOŽENSTVÍ. Takového vůdce nám mohou bratři nekatolíci a všichni nekřesťané právem závidět! +OT

Nur-Sultan, Kazachstán, 14. září 2022

Bratři a sestry!

Dovolte mi, abych vás oslovil těmito přímými a známými slovy: bratři a sestry. Takto vás chci pozdravit, náboženští představitelé a autority, členové diplomatického sboru a mezinárodních organizací, zástupci akademických a kulturních institucí, občanské společnosti a různých nevládních organizací, ve jménu bratrství, které nás všechny spojuje jako syny a dcery téhož nebe.

Tváří v tvář tajemství nekonečna, které se nad námi tyčí a přitahuje nás, nám náboženství připomínají, že jsme tvorové: nejsme všemocní, ale ženy a muži na cestě ke stejnému nebeskému cíli. Stvoření, které sdílíme, tak zakládá pospolitost, skutečné bratrství. Připomíná nám, že smysl života nelze redukovat na naše osobní zájmy, ale že je zapsán v bratrství, které nás odlišuje. Rosteme jen s ostatními a díky ostatním. Drazí představitelé a zástupci světových a tradičních náboženství, nacházíme se v zemi, kterou po staletí procházely velké karavany: proplétaly se zde mnohé příběhy, myšlenky, víry a naděje, mimo jiné i prostřednictvím starobylé Hedvábné stezky. Kéž se Kazachstán opět stane zemí setkání těch, kteří jsou si vzdáleni. Kéž otevře nový způsob setkávání, jehož středobodem budou lidské vztahy: úcta, upřímnost v dialogu, nepostradatelná hodnota každého člověka, spolupráce; bratrská cesta ke společnému míru.

Včera jsem si vypůjčil obraz dombry, dnes bych rád spojil tento hudební nástroj s hlasem nejslavnějšího básníka země, otce její moderní literatury, pedagoga a skladatele, který je často zobrazován s dombrou. Abaj (1845-1904), jak je lidově nazýván, nám zanechal spisy prodchnuté religiozitou, v nichž prosvítá nejlepší část duše tohoto národa: harmonická moudrost, která touží po klidu a bádání, pokorně se táže, touží po moudrosti hodné člověka, nikdy se neuzavírá do těsných a úzkoprsých vizí, ale je ochotna nechat se inspirovat mnohostrannými zkušenostmi. Abaj nás provokuje nadčasovou otázkou: „Co je to za krásu života, když se nejde do hloubky?“ (Poezie, 1898). Jiný básník se zamýšlel nad smyslem existence a vložil do úst pastýře z těchto bezbřehých asijských zemí stejně zásadní otázku: „Kam směřuje toto mé krátké putování?“ (G. LEOPARDI, Canto notturno di un pastore errante dell’Asia). Právě takové otázky vyvolávají potřebu náboženství, připomínají nám, že my lidé neexistujeme ani tak proto, abychom uspokojovali pozemské zájmy a spřádali vztahy čistě ekonomické povahy, ale abychom šli společně jako poutníci s pohledem obráceným k nebi. Potřebujeme najít smysl v nejzazších otázkách, pěstovat spiritualitu; potřebujeme, jak říká Abaj, udržovat „duši bdělou a mysl jasnou“ (Slovo 6).

Bratři a sestry, svět od nás očekává příklad bdělé duše a jasné mysli, očekává autentickou religiozitu. Nastala hodina probuzení z fundamentalismu, který znečišťuje a rozkládá každé vyznání, hodina projasnění a soucitu srdce. Je však také načase odkázat do učebnic dějepisu diskurzy, které u nás i jinde příliš dlouho pěstovaly vůči náboženství podezíravost a pohrdání, jako by bylo destabilizujícím faktorem moderní společnosti. V těchto místech je dobře známo dědictví státního ateismu, který byl vnucován po desetiletí, ta utlačovatelská a dusivá mentalita, pro niž pouhé použití slova „náboženství“ vyvolávalo rozpaky. Ve skutečnosti náboženství nejsou problémem, ale součástí řešení harmoničtějšího soužití. Hledání transcendence a posvátné hodnoty bratrství může inspirovat a osvětlit volby, které je třeba učinit v kontextu geopolitických, sociálních, ekonomických, ekologických, ale v jádru i duchovních krizí, které procházejí mnoha dnešními institucemi, dokonce i demokraciemi, a ohrožují bezpečnost a harmonii mezi národy. Potřebujeme tedy náboženství, které by reagovalo na žízeň světa po míru a touhu po nekonečnu, která přebývá v srdci každého člověka.

Proto je nezbytnou podmínkou skutečně lidského a integrálního rozvoje náboženská svoboda. Bratři a sestry, jsme svobodná stvoření. Náš Stvořitel pro nás „ustoupil stranou“, takříkajíc „omezil“ svou absolutní svobodu, aby i z nás učinil svobodné tvory. Jak tedy můžeme v jeho jménu něco vnucovat bratrům? „I když věříme a klaníme se,“ učil Abaj, „nesmíme říkat, že můžeme ostatní nutit, aby věřili a klaněli se“ (Slovo 45). Náboženská svoboda je základním, primárním a nezadatelným právem, které je třeba podporovat všude a které se nemůže omezovat pouze na svobodu vyznání. Ve skutečnosti má každý člověk právo veřejně svědčit o svém přesvědčení: předkládat je, aniž by je kdy vnucoval. To je dobrá praxe hlásání, která se liší od proselytismu a indoktrinace, od nichž se má každý držet daleko. Odsunutí nejdůležitějšího životního vyznání do soukromé sféry by společnost připravilo o nesmírné bohatství; naopak upřednostňování kontextů, v nichž spolu náboženské, etnické a kulturní rozmanitosti žijí v úctě, je nejlepším způsobem, jak posílit specifické rysy každé z nich, sjednotit lidské bytosti, aniž by se uniformovaly, podpořit jejich nejvyšší aspirace, aniž by se utlumily jejich podněty.

Vedle nesmrtelné hodnoty náboženství je zde tedy i hodnota aktuální, kterou Kazachstán obdivuhodně podporuje tím, že již dvacet let hostí tento kongres světového významu. Letošní setkání nás vede k zamyšlení nad naší rolí v duchovním a sociálním vývoji lidstva v období po pandemii.

Pandemie spojená se zranitelností a hledáním léku představuje první ze čtyř globálních výzev, které bych rád nastínil a které vyzývají všechny – ale zejména náboženství – k větší jednotě. Covid-19 nás všechny postavil na roveň. Uvědomili jsme si, že, jak řekl Abaj, „nejsme demiurgové, ale smrtelníci“ (tamtéž): všichni jsme se cítili křehcí, všichni jsme potřebovali pomoc; nikdo nebyl zcela samostatný, nikdo nebyl zcela soběstačný. Nyní však nemůžeme promarnit potřebu solidarity, kterou jsme pocítili, tím, že budeme pokračovat, jako by se nic nestalo, aniž bychom se nechali vyzvat k tomu, abychom společně řešili naléhavé otázky, které se týkají všech. Náboženství k tomu nesmí být lhostejná: jsou povolána k tomu, aby stála v první linii a podporovala jednotu tváří v tvář zkouškám, které hrozí ještě větším rozdělením lidské rodiny.

Konkrétně je na nás, kteří věříme v Boha, abychom pomohli bratrům a sestrám naší doby nezapomínat na zranitelnost, která nás charakterizuje: nepropadat falešným domněnkám o všemohoucnosti vyvolaným technickým a ekonomickým pokrokem, který sám o sobě nestačí; nenechat se chytit do osidel zisku a výdělku, jako by to byly léky na všechny neduhy; nepodléhat neudržitelnému rozvoji, který nerespektuje meze dané stvořením; nenechat se znecitlivět konzumem, který omračuje, protože zboží je pro člověka a ne člověk pro zboží. Stručně řečeno, naše společná zranitelnost, která se objevila během pandemie, by nás měla podnítit k tomu, abychom nepokračovali jako dosud, ale s větší pokorou a prozíravostí.

Kromě uvědomění si naší křehkosti a odpovědnosti jsou věřící v postpandemické době povoláni k péči: k péči o lidstvo ve všech jeho dimenzích, k tomu, aby se stali řemeslníky společenství – opakuji ten výraz: řemeslníky společenství -, svědky spolupráce, která překračuje hranice jejich komunit, etnické, národní a náboženské příslušnosti. Jak se ale do tak náročného úkolu pustit? Kde začít? U naslouchání těm nejslabším, poskytnutím hlasu těm nejkřehčím, vyjádřením globální solidarity, která se týká především jich, chudých, potřebných, kteří nejvíce trpí pandemií, jež vynesla do popředí nespravedlnost planetárních nerovností. Kolik lidí nemá ani dnes snadný přístup k vakcínám, kolik! Buďme na jejich straně, ne na straně těch, kdo mají víc a dávají méně; staňme se prorockým a odvážným svědomím, buďme nablízku všem, ale zejména těm, na které se dnes příliš zapomíná, těm, kdo jsou na okraji společnosti, těm nejslabším a nejchudším, těm, kdo trpí ve skrytu a v tichosti, daleko od pozornosti médií. To, co navrhuji, není jen způsob, jak být citlivější a solidárnější, ale cesta k uzdravení našich společností. Ano, protože právě chudoba umožňuje šíření epidemií a dalších velkých neštěstí, kterým se daří na půdě strádání a nerovnosti. Největším rizikovým faktorem dnešní doby zůstává chudoba. Abaj se v této souvislosti moudře zeptal: „Mohou si ti, kdo mají hlad, zachovat jasnou mysl […] a projevit píli v učení? Chudoba a svár […] plodí […] násilí a chamtivost“ (Slovo 25). Dokud bude bujet nerovnost a nespravedlnost, nezmizí ani viry horší než Covid: nenávist, násilí a terorismus.

A to nás přivádí k druhé planetární výzvě, která se týká zejména věřících: výzvě míru. V posledních desetiletích se dialog mezi představiteli náboženství zaměřuje na tuto otázku. Přesto vidíme, že naše dny jsou stále poznamenány válečnou pohromou, atmosférou přehnané konfrontace, neschopností ustoupit o krok zpět a podat druhému ruku. Je zapotřebí impuls, který, bratři a sestry, musí přijít od nás. Jestliže Stvořitel, jemuž zasvěcujeme svou existenci, dal vzniknout lidskému životu, jak můžeme my, kteří se hlásíme k víře, souhlasit s jeho ničením? A jak můžeme očekávat, že lidé naší doby, z nichž mnozí žijí, jako by Bůh neexistoval, budou motivováni k uctivému a zodpovědnému dialogu, pokud se velká náboženství, která tvoří duši tolika kultur a tradic, aktivně nezasadí o mír?

Uvědomme si hrůzy a chyby minulosti a spojme své úsilí, aby se Všemohoucí již nikdy nestal rukojmím lidské moci. Abaj připomíná, že „toho, kdo dovoluje zlo a nebrání mu, nelze považovat za pravého věřícího, ale v nejlepším případě za vlažného věřícího“ (srov. Slovo 38). Bratři a sestry, očista od zla je nutná pro každého z nás. Velký kazašský básník na tom trval a napsal, že ten, kdo se „vzdává učení, se sám připravuje o požehnání“ a „ten, kdo není přísný sám k sobě a není schopen soucitu, nemůže být považován za věřícího“ (Slovo 12). Bratři a sestry, očistěme se tedy od domněnky, že se cítíme spravedliví a že se nemáme co učit od druhých; osvoboďme se od těch reduktivních a zhoubných představ, které urážejí Boží jméno rigiditou, extremismem a fundamentalismem a rouhají se mu nenávistí, fanatismem a terorismem, čímž znetvořují i obraz člověka. Ano, protože „zdrojem lidství,“ připomíná Abaj, „je láska a spravedlnost, […] jsou to koruny božského stvoření“ (Slovo 45). Nikdy neospravedlňujme násilí. Nedovolme, aby se posvátné stalo nástrojem toho, co je profánní. Ať posvátno není podepíráno mocí a moc ať není podepírána posvátnem!

Bůh je pokoj a vždy vede k míru, nikdy ne k válce. Zavažme se proto ještě více podporovat a posilovat potřebu, aby se konflikty neřešily bezvýsledně silou, zbraněmi a hrozbami, ale jediným prostředkem požehnaným nebem a hodným lidstva: setkáním, dialogem, trpělivým jednáním, které se vede s ohledem na děti a mladou generaci. Ztělesňují naději, že mír nebude křehkým výsledkem pracného vyjednávání, ale plodem neustálého vzdělávacího úsilí, které podporuje jejich sny o rozvoji a budoucnosti. Abaj v tomto smyslu vybízel k rozšiřování znalostí, k překračování hranic vlastní kultury, k přijímání znalostí, historie a literatury jiných. Investujme, prosím, do tohoto: ne do zbrojení, ale do vzdělání!

Po výzvách týkajících se pandemie a míru přichází třetí výzva, a to výzva bratrské vstřícnosti. V dnešní době je velmi obtížné přijmout člověka. Každý den jsou vyřazovány nenarozené děti, migranti a starší lidé. Je to kultura vyřazování. Tolik bratrů a sester umírá obětováno na oltáři zisku, zahaleno do svatokrádežného kadidla lhostejnosti. Každý člověk je však posvátný. „Homo sacra res homini“, říkali předkové (SENECA, Epistulae morales ad Lucilium, 95.33): je především naším úkolem, úkolem náboženství, abychom to světu připomínali! Nikdy předtím jsme nebyli svědky tak velkých přesunů obyvatelstva způsobených válkami, chudobou, změnou klimatu a hledáním prosperity, kterou globalizovaný svět umožňuje, ale která je často obtížně dostupná. Dochází k velkému odlivu: z nejchudších oblastí se lidé snaží dostat do těch bohatších. Vidíme to každý den na různých migracích po celém světě. Nejde o novinku, ale o historický fakt, který vyžaduje společná a prozíravá řešení. Je samozřejmě instinktivní bránit vlastní nabyté bezpečí a ze strachu zavřít dveře; je snazší cizince podezírat, obviňovat a odsuzovat, než ho poznat a pochopit. Je však naší povinností pamatovat na to, že Stvořitel, který bdí nad kroky každého stvoření, nás nabádá, abychom měli pohled podobný jeho, pohled, který rozpozná tvář našeho bratra. Bratr migrant musí být přijat, doprovázen, podporován a integrován.

Kazašský jazyk nás k tomuto vstřícnému pohledu vybízí: „milovat“ v něm doslova znamená „dobře se na někoho podívat“. Tradiční kultura těchto regionů však totéž potvrzuje i krásným lidovým příslovím: „Když někoho potkáš, snaž se mu udělat radost, možná ho vidíš naposledy.“ Jestliže stepní kultura pohostinnosti připomíná nezvratnou hodnotu každé lidské bytosti, Abaj to potvrzuje slovy, že „člověk musí být přítelem člověka“ a že toto přátelství je založeno na univerzálním sdílení, protože důležité skutečnosti života a po životě jsou společné. Proto říká, že „všichni lidé jsou si navzájem hosty“ a „člověk sám je hostem v tomto životě“ (Slovo 34). Znovu objevme umění pohostinnosti, přijetí a soucitu. A naučme se také stydět: ano, cítit ten zdravý stud, který pramení ze soucitu s trpícím člověkem, z dojetí a údivu nad jeho stavem, nad jeho osudem, který nás zasáhl. Je to cesta soucitu, která nás činí lidštějšími a věřícími. Je na nás, abychom se kromě potvrzení nedotknutelné důstojnosti každé lidské bytosti naučili plakat pro druhé, protože jen tehdy, když budeme cítit boje lidstva jako své vlastní, budeme skutečně lidští.

Před námi stojí poslední globální výzva: péče o společný domov. Tváří v tvář klimatickým zvratům je třeba ho chránit, aby nepodléhal logice zisku, ale aby byl zachován pro budoucí generace ke chvále Stvořitele. Abaj napsal: „Jak nádherný svět nám Stvořitel dal! Obdařil nás svým světlem s velkorysostí a štědrostí. Když nás matka země na svých prsou chovala, náš nebeský Otec s péčí se nad námi skláněl“ (z básně „Jaro“). Nejvyšší s láskyplnou péčí vytvořil společný domov pro život, a my, kteří se k němu hlásíme, jak můžeme dovolit, aby byl znečištěn, zneužit a zničen? Spojme své úsilí i v této výzvě. Není poslední v pořadí důležitosti. Ve skutečnosti souvisí s první výzvou, která se týká pandemie. Viry, jako je Covid-19, které, ač mikroskopické, jsou schopny zničit velké ambice pokroku, často souvisejí se zhoršenou vzájemnou rovnováhou s přírodou, která nás obklopuje, a to především naší vlastní vinou. Vzpomeňte si například na odlesňování, nelegální obchod s živými zvířaty, intenzivní chov dobytka… Je to vykořisťovatelská mentalita, která devastuje domov, který obýváme. A nejen to, vede to k zastínění úctyhodného a náboženského vidění světa, které zamýšlel Stvořitel. Proto je nezbytné podporovat a propagovat péči o život ve všech jeho formách.

Drazí bratři a sestry, postupujme společně vpřed, aby cesta náboženství byla stále přátelštější. Abaj říkával, že „falešný přítel je jako stín: když na tebe svítí slunce, nezbavíš se ho, ale když se nad tebou stahují mraky, není ho nikde vidět“ (Slovo 37). Kéž se nám to nestane: kéž nás Nejvyšší osvobodí od stínů podezírání a falše; kéž nám dá pěstovat slunečné a bratrské přátelství prostřednictvím častého dialogu a zářivé upřímnosti úmyslů. A já bych zde rád poděkoval za snahu Kazachstánu v tomto ohledu: vždy se snažit sjednocovat, vždy se snažit podněcovat dialog, vždy se snažit navazovat přátelství. To je příklad, který nám všem Kazachstán dává, a my ho musíme následovat, připojit se k němu. Nehledejme falešné smířlivé synkretismy – ty nejsou potřeba -, ale udržujme svou identitu otevřenou odvaze k jinakosti, k bratrskému setkání. Jen tak můžeme v temné době, v níž žijeme, vyzařovat světlo našeho Stvořitele. Děkuji vám všem!

Pro Vatican News přeložil Petr Vacík.